THE POGUES & SHANE MACGOWAN
V českých médiích



Směska nejrůznějších článků o Pogues a Shaneovi posbíraných při brouzdání českým (a potažmo slovenským) tiskem a internetem...

Tištěná média


Respect ve znamení kontrastů (MF DNES, 14.6.2004) - recenze Shaneova vystoupení na festivalu Respect  (scan)

Respektuhodný Respect - až na Shanea (Mladý svět 25/2004) - recenze Shaneova vystoupení na festivalu Respect  (scan)

Štvanice přivítá festival Respect (MF DNES, příloha Praha, 11.6.2004) - upoutávka na Shaneovo vystoupení na festivalu Respect  (scan)

The Pogues - rebels, punks, poets (časopis Bridge, březen 2007) - článek o historii The Pogues  (scan)


***


Na festival Respect míří extatičtí fakíři z Indie, vietnamští profesoři a irští pankáči

Jaroslav Pašmik, Jiří Moravčík
Respekt, červen 2004

Možná přijede i rebel

(...) Khac Chi Ensemble představuje et-nickou hudbu v její relativní čistotě a původnosti. Indoafričané Sidi Go-ma k nám přivážejí velmi zajímavý etnický hybrid. Ovšem irský rebelský zpěvák, básník a skladatel temných i komických písní Shane MacGowan (47) a jeho The Popes, kteří uzavírají sobotní program festivalu na Štvani-ci, jsou úplně z jiného těsta. Zatímco první dva ansámbly re-prezentují "dramaturgické jistoty", pozváním irského barda pořadatelé docela riskují. Je totiž pravým představitelem současné irské hos-podské písně se vším všudy: charis-matický prvotřídní piják s bezzu-bým úsměvem a chraplavým hla-sem, u něhož se nikdy neví, jak koncert vlastně dopadne.
 
Shane MacGowan má za sebou téměř třicetiletou muzikantskou dráhu. Narodil se v anglickém Kentu, rodina se však záhy vrátila do Irska a malý Shane mohl nějaký čas nasávat tamní tradiční folklor. Po šesti letech se ale s rodiči přesu-nul do Londýna a v budoucím tru-badúrovi se tam probudil zájem o literaturu a poezii. V Londýně vstřebával také další hudební vli-vy. Osudným se pro něj stal kon-cert punkových Sex Pistols na pře-lomu sedmdesátých a osmdesátých let. Inspirovaný MacGowan založil kapelu Pogue Mahone (irsky "polib mi... "), která si později začala říkat The Pogues. V jejím zvuku se mí-chaly prvky irské folkové hudby, punku a rocku. Okořenění folkové-ho elementu o punkové a rockové prvky působilo na začátku osmde-sátých let velmi čerstvě a osobitě. Kromě tradičně uřvaných ostrov-ních balad a jiných odrhovaček skládal MacGowan své písně, ke kterým psal vtipné temné a ironic-ké texty, v nichž někteří publicisté rozpoznávají hořkou zkušenost emigrace, kterou zažívaly mnohé generace Irů před ním.

Shane a jeho kapela zasáhli v osmdesátých letech do britských hitparád. Známá je Fairytale ofNew York navozující atmosféru Vánoc. Píseň se ovšem přesmykne z pastorální nálady do kramářské frašky, ve které přes smyčce prosvítá reál-ná situace vystresované rodiny, kde si partneři neváhají vjet do vlasů ani na Vánoce.

Na začátku devadesátých let za-čal mít Shane MacGowan s pitím skutečné problémy. Z Pogues jej na-konec raději vyhodili, protože jeho nespolehlivost přesáhla všechny meze. Chvíli se zdálo, že se v alkoho-lu utopil, ale v pětadevadesátém MacGowan všechny překvapil. Album The Snake natočené s novou kapelou The Popes bylo skvělé a zís-kalo si pozornost, ačkoli Shane v něm prakticky recykloval model dřívějších Pogues. Nicméně od té do-by MacGowan vydává alba a úspěš-ně koncertuje poměrně pravidelně. Zpívá svým nezaměnitelným chrap-lavým hlasem, který je plný vzteku a agresivní energie. Tak ho pravděpodobně zažije i pražské publikum, pokud nebude "indisponován".  (...)
***


Sláva slzy
(rozhovor se Sinead O'Connor)

Honza Dědek
Reflex 34/2000
(link na online verzi)

(...) Oproti tomu novinku Faith And Courage předcházela celkem hezká reklamní kampaň. Vaše udání dlouholetého kamaráda a bývalého zpěváka Pogues Shanea McGowana za držení drog bylo dost dlouho propíráno ve všech mediích.

Shane je hajzl, to na úvod. Jeden z mých blízkých kamarádů se u něj v bytě předávkoval heroinem, ale on se odmítl dostavit k soudnímu vyšetřování. Přitom byl jedinou osobou, která byla u toho, když se to stalo. Za posledních deset let u něj na podlaze dodejchali čtyři lidi. A byl to on, kdo je navezl do heráku. Nebýt Shanea, tak ještě žili. Takže když došlo i na tohohle mýho kamaráda, nahlásila jsem na policii, že jistý pan Shane McGowan přechovává doma spousty drog. A stojím si za tím, že jsem udělala dobře. Jasně že ty mrtvý feťáky už nevzkřísím, ale pokud se zase někdo u tohohle hajzla předávkuje, policie Shanea konečně zabásne.

Ale vždyť vy jste mu ještě půjčovala peníze. Musela jste přece vědět, na co to je?

Mně bylo naprosto ukradený, na co ty prachy potřeboval. Problém nebyl v tom, že si za to koupil herák, ale že si ho chtěl šlehnout přímo přede mnou. Tak jsem mu řekla, že jestli to udělá, půjdu a zavolám policii. A on to udělal. A já taky. Teď chodí a vypráví, že jsem ho práskla policajtům. Zapomíná, že jsem ho varovala.

To je historka jak z Pulp Fiction nebo Trainspottingu.

Ne, to ještě nic není. Jeden z těch čtyř lidí, kteří zemřeli Shaneovou vinou, byl blízkým spolupracovníkem McGowanovy nové skupiny - The Popes. Předávkoval se v jednom pařížským hotelu, když byl s kapelou na turné. A ta parta zkurvenejch sráčů ho jednoduše nechala mrtvýho na hotelovým pokoji a vesele si odcestovala do Londýna. Teprve z Anglie zavolala na recepci toho hotelu a oznámila, že na pokoji číslo to a to leží mrtvola. Vy mi nevěříte?

Ale věřím, dělal jsem před několika lety se Shanem & The Popes rozhovor a vím, jak to u nich v šatně vypadalo. A hlavně jak vypadali oni.

To je v pohodě, ať se Shane sjíždí, jak chce. Pokud se chce zabít, v pořádku, ať klidně chcípne, ale ať nestrká drogy dalším lidem. A on vypěstoval v hodně lidech závislost na heroinu, což několik z nich nepřežilo. Můj dobrý přítel je mrtvý jen proto, že žije Shane. Nechci soudit nikoho, kde jede v drogách, ale člověk, který nabízí tak drsné drogy, jako je heroin, druhým, si žádné slitování nezaslouží. Mýmu příteli bylo třiadvacet let. (...)
***


rubrika Guláš

(hod)
Reflex 43/2000
(link na online verzi)

Už před patnácti lety mu všichni dávali maximálně šest měsíců života; je tu dodnes. Před třemi týdny se však proslulý alkoholik a narkoman, jinak bývalý zpěvák skupiny Pogues Shane McGowan, rozhodl zavítat na prestižní londýnskou protialkoholní kliniku The Priory. Do kufru si pro jistotu přibalil několik lahví whisky; hned první den je personál objevil a slavnému muzikantovi ukázal dveře. O čtrnáct dní později se však pevně odhodlaný McGowan vrátil. Pátý den pobytu byl definitivně vyloučen kvůli útoku na zdravotní sestru. Počet klinik, jejichž dveře jsou tomuto rebelovi navždy uzavřené, tím stoupl na sedm ... Zdá se, že mu nezbývá než dál pít. Osobně dávám Shaneu McGowanovi půl roku života.




Internet


Půl roku před smrtí (Reflex, 24/2004) - o třech setkáních českého žurnalisty se Shanem (na samostatné stránce)

Na tahu s MacGowanem - různé recenze českého vydání knížky rozhovorů se Shanem (na samostatné stránce)

Respect 2004, 12.6., Štvanice, Praha (freemusic.cz, 15.6.2004) - recenze Shaneova vystoupení na festivalu Respect (na str. o Respectu)

MacGowan lights it up (The Prague Post, 24.6.2004) - recenze Shaneova vystoupení na festivalu Respect (na str. o Respectu)
***


Biografie Shanea a Pogues


Dávivá hořkost punkfolkového opilství Shane MacGowana

Jiří Moravčík
2004
jworld-music.cz (link)

Rockerům sice irští Clannad uši netrhali, na kraj světa by za nimi ovšem nešli. Za The Pogues ano; třeba každý den a před  lety vydaná kompilace Ethno Punk - Around The World With Attitude by mohla mít klidně na obale uvedeno : věnováno nedostižným Pogues, kteří jako jedni z prvních zdárně přeťali vzdálenost mezi tradiční hudbou a naléhavou agresivností, že spojili kořeny s rebélií.

Necelých deset let po punkovém vzedmutí, kdy už nikdo málem nedoufal, že přijde Mesiáš, který bez zábran a póz vyvede rock a druhdy oslavovanou keltskou hudbu z upadajícího přežívání, zjevuje se bezzubý, Bohem nadaný irský génius a životem vyobcovaný ochlasta Shane MacGowan, aby s partou londýnských muzikantů vstoupil na území, kam se neméně pionýrští Irové Planxty s Bothy Bandem neodvážili. Syntezátory uvláčená irská hudba se vrátila tam, kam odjakživa patřila - do hospod. Na svých albech Pogues s MacGowanem uhranutým Sex Pistols a Iggy Popem nabídli strhující, opilecky uřvané tradiční ostrovní evergreeny, písně The Clancy Brothers a jim k nerozlišení podobné MacGowanovy  nevšední skladby, reflektující hořkost irské emigrace a zemitý akustický punkový nářez, poháněný tahací harmonikou, banjem, bouzouki a baskytarou.

O koncertech Pogues se ještě v dobách jejich existence vyprávěly legendy; kapela proslulá nezřízeným pitím na nich lidem vytloukala z hlav naivní představy o klenutých keltských melodiích. Tady se hrálo a zpívalo do padnutí, do posledního zbytku sil.„Každá hudba končí šílenstvím a proto patří pouze mužům“, myslel si básník Ivan Diviš, aniž by Pogues kdy potkal.

Pogues s MacGowanem svými dávivými písněmi roztáhli nad povšechnou keltskou hudbou obrovitý, jakoby divišovský transparent : Svět letí na keltskou nicotu. Něcoty se totiž bojí.

Rouhačští Pogues totiž nasadili hodně lidem brouka do hlavy : zkorigovali všeobecné mínění na irské muzicírovaní, salonní pidlikání přenesli znovu do ulic, keltskou zasněnost nabili rockovou vzpurností, ubrečenost odstrkovaných nadhledem hrdých; a vzdělaných, až by se jeden divil. „Všechno záleží na tom, jak se v koulích spojí irská hudba s rockem. Koule jsou středem zemské přitažlivosti,“ řekl kdysi MacGowan anglickému novináři Nicku Kentovi.

V jednadevadesátém se Shane MacGowan ocitl na samé hraně komunikativnosti s okolím; často od božího rána na mol opilý nebyl schopen pracovat ve studiu, natož večer vystupovat před lidmi. Zbytek kapely se ho proto raději zbavil. Alba, která následně The Pogues vyprodukovali nebyla špatná, ovšem bez MacGowana to nebylo ono.

On sám se pár let protloukal jak se dalo, v šestadevadesátém ale překvapil: album The Snake natočené s vlastní kapelou The Popes si získalo zaslouženou pozornost. Ačkoliv prakticky ani o píď neustoupil z dávných poguesovských pozic, nové skladby zněly čerstvě, prýštila z nich stará známá divokost, ale i daleko zasmušilejší texty. Na těch následujících se odehrávalo totéž a jen blázen by čekal, že se tenhle hospodský filosof  vydá jiným směrem. S lahví a cigárem v ruce koncertoval po celém světě a svou opileckou nevyzpytatelností přiváděl k šílenství promotéry. Občas se ocitl i na samém dně, to když se v jeho domě předávkoval dávný kamarád Robbie O´Neil a navždy ho opustili tragicky zesnulá zpěvačka Kirsty MacColl a Joe Strummer od The Clash a plné zub ho začala mít Sinéad O´Connor, která ho skrze drogy práskla policajtům.

Živé album Across The Broad Atlantic: Live on Paddy´s Day-New z roku 2002 ale šťávu má a zpívá na něm svým nezaměnitelným chraplavým hlasem shodně se svým dávným prohlášením:  „Mezi koncerty, které mě baví patří ty, když jsem tak vzteklý, paranoidní  a tak moc nenávidím publikum, že dávám všechno do toho, abych zdůraznil tu agresivní stránku. Není to tak, že bych opravdu nenáviděl fanoušky, ovšem když se cítím vzteklej, nasranej, plnej nenávisti, to je pro mě dobrej koncert.“
***


SHANE MacGOWAN &THE POPES

2004
respectmusic.cz (link)

Shane MacGowan se narodil irským rodičům na Štědrý den roku 1957 v Anglii, jeho rodina se brzy poté vrátila do Irska, od šesti let vyrůstal v Londýně. Na základní škole - z níž byl ve 14 letech kvůli drogám vyloučen - vítězil v literárních a básnických soutěžích. V době punk-rockové revoluce mu bylo 19 let, roku 1976 absolvoval svůj první koncert Sex Pistols a brzy na to sestavil vlastní skupinu Nipple Erectors (Ztopořovatelé bradavek). První úspěchy přišly v 80. letech se skupinou Pogues: album Rum, Sodomy and the Lash vzniklo roku 1985 v produkci Elvise Costella. MacGowanova záliba v alkoholu a jiných návykových látkách vzrůstala, a když Pogues hráli jako předkapela na turné Boba Dylana, množily se případy, kdy MacGowan zmeškal koncert. Nakonec dostal od zbývajících Pogues padáka a jeho fanoušci se začali právem strachovat, že se upije k smrti. Dlouhé ticho přerušil roku 1992 MacGowanův duet s Nickem Cavem ve skladbě "What a Wonderful World." V roce 1994 se zázračně vrátil na scénu s novou skupinou Popes, s níž debutoval koncertem v londýnské hospodě na Den svatého Patrika, a natočil okouzlující duet se Sinead O'Connor "Haunted."
Sestava Popes má pověst sehraných a syrových hráčů: "I když vypadají spíš jako motocyklový gang než jako hudebníci, těm nejsilnějším MacGowanovým písním dodávají energii a šťávu." Z recenze koncertu Popes a MacGowana v Chicagu: "Nikdy předtím jsem neviděl MacGowana na podiu s takovou sebekontrolou, díky níž byl tenhle koncert to nejlepší, co jsem od něj kdy slyšel.

Diskografie:
The Snake (1995, ZTT)
Crock of Gold (1997, ZTT)
Rare Oul'Stuff (2002, ZTT)
***


Shane MacGowan

Miloš Janoušek
6/2002
janousek.szm.com (link)

Hovorí sa, že búrlivý život rock´n´rollového muzikanta má dve modelové zakončenia - smrť alebo polepšenie. V jednej skupine sú mŕtve legendy ako Jimi Hendrix, Janis Joplinová, Elvis Presley alebo Sid Vicious, v druhej napravení hriešnici ako Eric Clapton alebo Elton John. Samozrejme, ešte existuje aj tretia možnosť - ale to by ste museli byť Shane MacGowan.

Kým na začiatku väčšiny folkrockových kapiel býva tradičný folk, pri zrode fenoménu menom Shane MacGowan & The Pogues stál punk. The Pogues vlastne vznikli zlúčením dvoch punkových kapiel s názvami Nipple Erectors (Vztyčovatelia bradaviek) a Chainsaws (Reťazové píly) a ústrednou postavou sa stal mladík s veľkými ušami, výrazne zredukovaným chrupom a neskrývaným sklonom k drogám a k alkoholu. To, čo mu príroda ubrala na fyzickej kráse, viac ako dostatočne vynahradila na charizme, hlase a skladateľských schopnostiach. A samozrejme aj na fyzickej výdrži. Ale o tom až neskôr...

Aby si mládenci zachovali štýlovosť, novú kapelu nazvali írskym Pogue Mo Chone, čo znamená čosi ako Bozaj ma v ... V rádiu BBC skupina mala úspech aj s týmto pomenovaním, až kým sa vedenie stanice nedozvedelo, čo vlastne tento exotický názov znamená. Na nátlak vrchnosti si teda mládenci názov skrátili na nezávadné The Pogues, ale našinec už aj tak vedel svoje.

Kapela vtrhla na trh s podivuhodnou zmesou írskej melodiky a punkovej energie. Folkloristi by síce asi krútili hlavou nad niektorými úpravami tradicionálov, ale Shane MacGowan ani jeho spoluhráči nikdy nemali ambície stať sa folkovou kapelou. Označenie "punk-folk" veľmi presne vystihoval hudobný smer, v ktorom The Pogues jazdili na čele pelotónu. Folklórne boli melodické postupy, inštrumentácia, použitie píšťal a akordeónu, ale všetko ostatné - od trojminutových pesničiek a averzie k dlhému inštrumentálnemu sólovaniu cez drsné texty až po sebazničujúci spôsob života - už bola pôžička z punkových kruhov.

Treba priznať, že i keď The Pogues boli kapelou viacerých osobností, v centre pozornosti stál predovšetkým "muž mnohých slov a mála zubov" Shane MacGowan. Vynikajúci melodik a básnik waitsovsko-bukowského typu, ktorý však beatnické textárske spektrum "sex-alkohol-poézia veľkomesta" zredukoval predovšetkým na prvé dve kategórie. Ale - ako sa ukázalo - k úspechu a k imidžu stačilo aj to. MacGowenove piesne sú totiž dôkazom toho, že nezáleží až tak veľmi o čom sa spieva, ale ako... Predovšetkým vďaka nemu získavali The Pogues renomé úžasnej koncertnej kapely. Kedysi som videl záznam poguesovského koncertu na Deň sv. Patricka (pre neinformovaných: sv. Patrick je to najvýznamnejší írsky patrón a oslavy bývajú najintenzívnejším írskym sviatkom v roku) - kapela ho začínala v triezvom stave a postojačky, ale po jeden a pol hodine hudobníci už len rôzne poposedávali alebo sa opierali o reproduktory. Napriek pokročilej hodine však kapela "šliapala" ako hodinky a medzi nimi sa pretĺkal MacGowan, v jednej ruke mikrofón, v druhej fľaška a spieval ako o život.

Hoci ani ostatní členovia skupiny neboli žiadni abstinenti, MacGowanova životospráva sa vymykala aj bežnému poguesovskému štandardu. "Naposledy som bol triezvy, keď som mal 14 rokov," povedal zrejme s istou dávkou nadsázky Shane MacGowan, ale znalec jeho životopisu bez mučenia pripustí, že toto vystatovanie nemusí byť až tak veľmi prehnané. Vytúžené americké koncertné turné s Bobom Dylanom sa odohralo bez MacGowana, pretože spevák sa pretoxikoval už v bare na letisku, mnohé iné koncerty sa neuskutočnili, pretože Shane skolaboval ešte pred začiatkom. Situácia došla dokonca až tak ďaleko, že ani samotná kapela nikdy do poslednej chvíle pred koncertom netušila, či ich spevák na koncert vôbec dorazí a ak predsa len, tak v akom stave. MacGowana konzumácia návykových látok dosahovala až mýtických rozmerov - kombinoval alkohol a drogy a napriek proklamovaným snahám o zbavenie sa závislosti po niekoľkých rokoch nebola vo Veľkej Británii jediná liečebňa, ktorá by bola ochotná vziať Shanea MacGowana medzi svojich pacientov. MacGowan bol totiž názorným príkladom neúspešnosti akejkoľvek liečby a navyše krátko po jeho príchode na ktorúkoľvek kliniku sa v liečebni začal objavovať alkohol a drogy, ktoré sem pašoval MacGowan a jeho kamaráti.

V tejto situácii sa zvyšní spoluhráči rozhodli k radikálnemu riešeniu a MacGowana jednoducho z kapely vyhodili. Muzikantov z The Pogues k tomuto rozhodnutiu viedol pud sebazáchovy, pretože cítili, ako kapela neodvratne smeruje k zániku. MacGowanovým odchodom sa síce kapela zachránila, ale cena bola privysoká. The Pogues napriek snahám už nenašli podobne zaujímavého speváka (a to pritom uvažovali dokonca aj o slávnom Joe Strummerovi z punkových The Clash) a bez MacGowana sa už nikdy nestali tým, čím boli v časoch svojej najväčšej slávy. Post-macgowanovský album Waiting for Herb ukazuje The Pogues ako príjemnú, kultivovanú, ale nevzrušivú skupinu, ktorej sa nedá vyčítať snáď nič okrem toho, že jej chýba život.

Toho paradoxne dosť zostalo v exkomunikovanej troske MacGowanovi. Shane sa veľmi rýchlo otrepal, založil si novú kapelu s názvom The Popes (podobnosť s poguesovským názvom vôbec nebola náhodná) a názorne ukázal, kto bol skutočným hnacím motorom bývalých The Pogues. Už debutový album The Snake priniesol energickú, výrazne pritvrdenú hudbu, ktorá nestratila pôvodný punk-folkový náboj, ale ešte naviac získala na rockovej prieraznosti.

Dnes je situácia opäť trochu iná. The Pogues už len dožívajú v pokojnom štýle, i keď občas sa pre koncertné turné dajú dokopy aj so svojim strateným synom. To sú však len ojedinelé udalosti a zvyšok času Shane MacGowan svojim nenapodobiteľným spôsobom brázdi svet na čele vlastnej kapely Shane MacGowan & The Popes. O tom sa koniec-koncov môžeme presvedčiť aj na vlastné oči a uši, pretože 19. júla tohto roku vystúpi aj na Slovensku, ako jeden z ťahákov festivalu Pohoda.
***


V Pogues sice pili dost skoro všichni, ale dokázali to také vydržet, na rozdíl od MacGowana...

Jakub Tomek
newceltic.czechian.net (link)

The Pogues hráli cosi dosti těžko pojmenovatelného, většina lidí se shodla, že šlo o punk, ale ne o punk ledajaký, bylo dosti neobvyklé, aby v takové skupině nebyla elektrická kytara. Kapela byla uvedena na výši Shane MacGowanem, jehož alkoholismus však the Pogues také přivedl k rozpadu původní podoby. V The Pogues sice pili dost skoro všichni, ale dokázali to také vydržet, na rozdíl od MacGowana. The Pogues s MacGowanem hráli 1982-91, definitivně se pak rozpadli 1996.

Shane MacGowan, založil the Pogues v roce 1982, poté co odešel z the Nips (dříve Nipple Erectors, což muselo být díky sexistům zkráceno), když v Londýnském metru potkal člověka hrajícího na píšťalku (tin whiste). Zeptal se ho, chtěl by s ním hrát a tak se Peter „Spider“ Stacy přidal k MacGowanovi. Tito dva ještě přijali dalšího původního Nipple Erectora Jamese Fearnlyho s kytarou. Tak byl utvořen základ The Pogues, kteří se ještě nazývali Pogue Mahone (což bylo také změněno, neboť Mahone je v irské galštině dosti nepěkné slovo). Nejprve hráli klasické irské skladby, avšak k Pogue Mahone se čas od času přidávali Jem (Jeremy) Finer, hráč na banjo a na kytaru, Andrew David Ranken na bicích a basistka Cait O´Riordain. James Fearnley začal hrát na akordeon, MacGowan na kytaru. Když již bylo v Pogue Mahone šest hudebníků, repertoár se rozrostl o MacGowanovy skladby, a tak vešli Pogue Mahone po čase ve známost jako poněkud ožralá a divoká, přesto však dobrá kapela.

V roce 1984 si zkrátili jméno na the Pogues a vydali svůj první singl Dark Streets of London a Clash si je vybrali jako předkapelu. Na podzim téhož roku se dohodli se Stiff Records a vydali první album Red Roses For Me, které znamenalo dost velký průlom, The Pogues se stali známými jak v Británii, tak v USA. Jejich hudba byla zatím jen rozvedením hospodských odrhovaček a několika milostných písní, odborníci se shodovali, že jejich hudbě stále cosi trochu chybí. To byla i jejich jediná výhrada k druhému albu z roku 1985 – Rum Sodomy and the Lash. Zde již MacGowan získával kontrolu nad svým hlasem a začal se více soustředit na zpěv, takže kytaru, na kterou doprovodně hrál, musel odložit. I tak se první dvě alba tolik nelišila, přesto se stala možná nejslavnějšími a nejoblíbenějšími.

V roce 1985 se k The Pogues připojil kytarista Philip Chevron, následovala ovšem ztráta v podobě Cait O´Riordain, neboť jak Chevron výstižně řekl: „Když Elvis Costello, producent, kterého jsem přivedl, přišel k the Pogues, zamiloval se dvakrát. Do The Pogues a do Cait.“ Nu a skutečně se po nedlouhé době Cait a Elvis vzali, žijí spolu dodnes.

Později byla Cait nahrazena Darrylem Huntem. Kapela v roce 1986 natočila společně s the Dubliners první hit, který se umístil opravdu vysoko v žebříčcích, a to the Irish Rover. Zde již bylo vidět, že zvuk the Pogues se trochu mění a MacGowan zpívá lépe a lépe. V roce 1987 se přidal multiinstrumentalista Terry Woods, hrající především na mandolínu, čímž se vyrovnal počet Irů a Angličanů ve skupině. Tříletá pauza mezi druhým a třetím albem byla věnována pozměňování a mírnému uklidnění přílišné divokosti the Pogues. Na třetí album z roku 1988, If I Should Fall from Grace with God si ale nestěžoval fakticky nikdo. To, že hrálo najednou osm lidí bylo dost cítit a tak bylo dosaženo velmi bohatého a velmi kompaktního zvuku. Na albu byl také největší hit the Pogues, a to Fairytale of New York. Zlí jazykové tvrdí, že píseň byla tak úspěšná díky tomu, že nebyla podle naturelu skupiny, já osobně s nimi souhlasím. Tato píseň, vlastně vánoční koleda, byla nazpívána i Kirsty MacColl, která se jen namátkově a na chviličku připojila. Bohužel zemřela 1999, opilí turisté ji na moři přejeli motorovým člunem.

Další album z roku 1989 Peace and Love nemělo již tak fantastický ohlas, ačkoli bylo v něčem lepší než jeho předchůdci. Zde již bylo možno poznat, že MacGowan chce hrát stále ony staré osvědčené hospodské písně, zatímco zbytek kapely jde za trochu jiným cílem. Toto se protnulo již v If I Should Fall from Grace with God, kde to vytvořilo harmonii, v Peace and Love to místy působí trochu nečistě. Jsou zde skladby nabité alkoholismem a agresí, ale také některé klidnější a spíše „přátelské.“ Zde se vyskytly i písně, jejichž texty nepsal MacGowan, ale začala zářit hvězda Jema Finera, jehož Night Train to Lorca byl zásah do černého. V budoucnosti pak psal podobné texty o průmyslu a industrializaci, o lidských imperfektnostech a i když byl MacGowan výborný textař, pro mnohé i básník, Jem Finer ho podle mého mírně překonal. Na tomto albu se místy objevil problém s MacGowanovým hlasem, který již nebyl schopen vše zvládnout. Toto byla největší potíž alba Hell´s Ditch, vydaného 1990, které již bylo bráno jako nepříliš dobré. Pravdou je, že z původních the Pogues tu toho moc nezbylo, ale kvalita tu stále byla, i když nevyhovovala všem. Místy musel MacGowanovy povinnosti ve zpěvu převzít Spider Stacy, což ale nebylo ono.

V roce 1991 byl MacGowanův alkoholismus tak příšerný, že mu bylo doporučeno opustit kapelu. Učinil tak. Po nějakou dobu s the Pogues hrál ex-Clash Joe Strummer (zemřel 2002) Poslední dvě alba, Waiting for Herb (1993) a Pogue Mahone (1996) byla trochu neprávem opomíjena, neboť smutnou pravdou je, že zpěv nyní nebyl tak kvalitní jako dříve, ale the Pogues nyní realizovali své nápady a hudební fantazie, které byly velmi dobré. Na konci roku 1993 opustil kapelu Philip Chevron, který byl dlouhodobě nemocen a Terry Woods odešel jen o měsíc později, i tak bylo poslední album plné kvalitních skladeb. The Pogues se v dobrém rozešli 1996, čas od času se ještě spojili na ojedinělý koncert.

diskografie:
Red Roses For Me (1984)
Rum, Sodomy And The Lash (1985)
If I Should Fall From Grace With God (1988)
Peace And Love (1989)
Hell's Ditch (1990)
Waiting For Herb (1993)
Pogue Mahone (1995-96)

Essential Pogues (1991)
The Best Of Pogues (1991)
The Pogues, The Rest Of The Best (1992)
The Best Of Pogues, Vol. 1 (1997)
The Best Of Pogues, Vol. 2 (1997)
***


Punk-rockové milníky (10) - 1985: The Pogues

Martin Komárek
8.3.2010
iPunk.cz (link)

1985: The Pogues - Rum, Sodomy and the Lash

6. března 1985 nastupuje Mike Tyson ke svému prvnímu profesionálnímu zápasu. Vyhrává knock-outem v prvním kole.
Těžko říct, kde má propojení punkové a folkové hudby svůj původ, protože je ještě těžší říct, co to ten folk vlastně je. Folk nemá žádné typické spektrum nástrojů, repertoár temp nebo jakoukoliv jinou formu limity, kromě té, že se historicky a kulturně váže na etnicity. Někde na Zemi je možná kraj, kde už i The Who byli folk-punkáči, nicméně jeden z těch mnoha folků všechny ostatní folky naprosto rozmašíroval, a to tak drsně, že při slovním spojení těchto dvou žánrů si většina lidí začne zacpávat uši a křičet: „Jen ty dudy ne!“

31. srpna Robert Ballard objevuje legendární loď Titanic 4 kilometry pod hladinou Atlantického oceánu. O 4 roky později nachází i proslulou bojovou loď Bismarck.
Tam někde na Britských ostrovech se zrodila velká spousta věcí. Jednou z nich je i keltská folková hudba. Spojení s punk-rockem se tu navíc přímo nabízí: sociální hospodské chorály, ufidlané housle, ohulené kytary, rozjeté bicí a utahané dudy... Tohle je přesně to podhoubí, ze kterého ještě dnes čerpají tolik populární uskupení jako Dropkick Murphys, Flogging Molly neb, dejme tomu, i „čeští“ Pipes and Pints. Abychom to zkrátili: z keltské tradice se stal velmi rychle fenomén a všechno to spáchali jedni nacákaní pseudonámořníci, The Pogues.

19. února 1985 William J. Schroeder opouští jako první člověk s umělým srdcem nemocnici.
Keltský folk je ovšem záležitostí spíše skotskou/irskou a The Pogues jsou v podstatě z Londýna, ale kdo by se nad tím pozastavoval, když to šlape? Ono aby to všechno fungovalo, totiž není vůbec jednoduché. Konkrétně na „Rum, Sodomy & the Lash“ působí rovných deset hudebníků, kdy tři z toho ke kapele vlastně ani nepatří, ale to nikdo nesmí poznat. Cítit by naopak měla být nějaká ta padlá sklenička whisky během natáčení, která navodí pocit lehkého námořnického žaludku a odér tradiční irské kamenné hospůdky.

11. května FBI vznáší obvinění proti pěti newyorským hlavám významných mafiánských rodin.
Koketování s tradiční hudbou má blízko k nařknutí z plagiátorství. The Pogues ale nejsou žádnými vykradači tradičních hodnot – jenom trošku, ovšem se svou druhou deskou už ustupují od předělávek a z původně vydaných dvanácti písní obšlehli jenom tři plus jednu, která byla navíc stará jen něco přes deset let a působí spíš jako symbolický dovětek, kterým kapela na dálku vzdává holt kolegovi Ericu Bogleovi.

17. června John Hendricks spouští Discovery Channel.
„Rum, Sodomy & the Lash“ je svým způsobem také jakýmsi vzdělávacím programem. Nemluvím teď jenom o hutných odkazech na pěstované zvyky a tradice vyrytých přímo do vinylu, protože i samotný obal má co říct. Tak například už název desky je ořezanou citací názoru velikána Churchilla na život drsných mužů od moře a artwork alba stylizovanou „předělávkou“ slavného díla Théodora Géricaulta Vor medúzy.

25. května zasahuje Bangladéš tropický cyklon, který si s sebou odnesl asi 10 000 lidských životů. O 6 dní později zasahuje rovných 41 tornád na druhé straně zeměkoule Ohio, Pennsylvanii, New York a Ontario.
Samotné texty představují něco jako zlomené zpovědi těžce zkoušených námořníků a lidí, které štěstí obloukem přeskakuje, ale dá se v nich najít leckdy i něco inspirativního nebo odlehčeného. To, že instrumentálně je to taková malá virtuózní tancovačka vzhledem k žánru, nikoho asi nezaskočí. Prvním dílčím úspěchem desky byl průlom do první stovky se singlem „A Pair of Brown Eyes“. Dost možná za to mohlo i video k tomuto singlu, které je zasazeno do dystopické Orwellovky s názvem 1984, kde je tehdejší premiérka Margaret Thatcher vyobrazena na pozici Velkého bratra a kde si drobnou roli zahrál i Elvis Costello.

25. března 1985 při příležitosti 57. udíleních cen Akademie přebírá Miloš Forman Oscara za Amadea (mimo jiné) jako za nejlepší film
roku 1984.
Album „Rum, Sodomy & the Lash“ se dodnes objevuje v nejrůznějších žebříčcích „alb, která musíte slyšet dříve, než umřete“ a dočkalo se již dvou zásadních převydání. V roce 1989 k základní dvanáctce přibyla na placku bonusová A Pistol for Paddy Garcia, v roce 2004 už deska nesla celých 18 písní díky přidanému EP „Poguetry in Motion“. The Pogues po tomhle albu rozhodně nepadli vysílením a svůj nejznámější hit Fairytale of New York vydávají až o tři roky později na desce „If I Should Fall from Grace with God“, nicméně je to právě tohle dílo, ke kterému se dnes lidé vrací nejraději.

27. června je oficiálně zrušena jedna z nejznámějších dálnic historie, Route 66.
Stejně jako téměř žádná dlouhodobě fungující kapela ani The Pogues neutekli větším personálním obměnám. Po „Rum, Sodomy & the Lash“ stihla kapela sice ještě nahrát pět dlouhohrajících (a v jistých případech i velice úspěšných) desek a dvě dokonce po odchodu zpěváka Shana MacGowana, ale byla to právě tahle změna, která kapele sebrala dech a kompletně ji rozebrala. Na krátký čas frontmana zastoupil samotný Joe Strummer, který se kolem skupiny už delší dobu pohyboval, ale opravdu dohromady se kapela dala až o dlouhá léta později v roce 2001. Nyní The Pogues příležitostně zahrají fanouškům koncert jako legendy, které poslaly na výsluní folk-punk.

V březnu 1985 se stala ale i mnohem důležitější věc, než že dal Tyson někomu do držky, a že Forman vyhrál nějakého Oscara - 11. 3. se totiž narodil jeden za zakladatelů předního českého server o punk-rockové hudbě Vašek "Janskor" Janeček. Tak všechno nej, Vašku!
***


Recenze alb


Recenze CD: Snaha dobrá, efekt mizivý

Hynek Just
18.04.2005
Musicserver.cz (link)

Irská legendární kapela The Pogues už bezmála deset let nepřišla s novou deskou. Právě vydávané dvojcédéčko "The Ultimate Collection" má hodně společného s ostatními ultimativními kolekcemi kolegů muzikantů. V dobrém i zlém. Výběr opravdu dobrých písní totiž postrádá dramaturgický cit.

Pomiňme fakt, že výběry mohou samotným umělcům často spíš uškodit než pomoct. A že i pro první seznámení s nimi je lepší obstarat si nejlépe znalcem doporučené řadové album, protože to by mělo vždy držet lépe pohromadě. Ono je totiž velké umění sestavit dobrý výběr. Časté představy vydavatelských společností, že stačí k sobě nahromadit pěkně popořádku rádiové singly, trochu je přemasterovat, doplnit nejlépe nějakou koncertní verzí starého fláku a rychle s koláčem na trh, nekončí většinou moc šťastně. "The Ultimate Collection" Pogues je trochu jiný případ, i když ne o moc. V historii kapely už byly ze stejných písní poskládány rozhodně mnohem lepší výběry.

Recenzovaná kolekce má své klady, abychom začali pozitivně. Poměrně bohatý booklet, dvě CD nahuštěná po okraj, dvakrát dvaadvacet písní v různých verzích. Přístup vydavatele tu byl tedy vcelku poctivý, fanouškům chtěl naservírovat maximum. To dokazuje i dost rozsáhlá vzpomínková výpověď stávajícího flétnisty a vokalisty Spidera Stacyho, která v přidané knížečce zabírá čtyři celé strany drobným písmem. To je ale asi tak jediná hodnota navíc, kterou výběr jinak vesměs profláklých a tisíckrát publikovaných kusů od Pogues obsahuje. Více než kdy jindy je tu sběratel desek kapely ponoukán k výkřikům, že mnohem méně by mohlo znamenat mnohem více. Písně v pořadí, ve kterém jdou na kompilaci za sebou (třeba přiznat, že klíč řazení skladeb není lehké dešifrovat), zkrátka nějak nefungují. Začátek zabírají tracky spíše pomalé a utahanější, teprve v poslední třetině jsou nakumulované vypalovačky typu "Hell's Ditch". Schází tu empatický dramaturgický přístup, jaký byl jasně pozorovatelný například u třináct let staré doplňkové výběrovky "The Rest Of The Best" (mimochodem na recenzované desce je z ní obsaženo devět tracků). To je příklad bestofky, která se dá poslouchat jako samostatné album, která má vývoj, vymyšlené pořadí, parametry klasické studiovky.

Druhé CD "The Ultimate Collection" možná naláká mnohé poguesofily. Záznam koncertu z londýnské Brixtonské akademie z roku 2001 se tváří, vzhledem k tomu, že Pogues jako kapela už od roku 1996 nevydali žádnou desku a oficiálně v podstatě nefungují, jako výjimečná raritka. Zvláště ti, kdo na konci devadesátých let zažili zpěváka Shane MacGowana na fenomenálním vystoupení na pražském E. T. Jamu, se museli na podobně starou živou nahrávku jeho kapely těšit. A právě ti musí zažít největší zklamání. Koncert nemá šťávu, je utahaný, muzikanti ospalí, MacGowen tradičně opilý (tentokrát na rozdíl od pražského koncertu ne tak roztomile a na úkor tahu na bránu). Zvláště vedle původních studiových verzí z CD1 (na živáku jich odsud zazní celých patnáct) jsou ztráta energie a vyschnutí muzikantské euforie patrné až běda.

Snaha velká, výsledek neuspokojivý, místy až kontraproduktivní. Bohužel. Na to, jak byli během čtrnácti let studiové kariéry Pogues aktivní, a na to, jak jsou dodnes originální a nadčasoví kloubením tradičních irských motivů s tím nejzaplivanějším pub rockem, by zasloužili mnohem důstojnější ultimativní zúčtování.

Hodnocení: 6/10
***


Shane MacGowan's Popes: Across The Broad Atlantic

Radek Diestler
15.3.2002
Muzikus.cz, psáno pro: Rock & Pop 2002/03 (link)

Je to stejné zjevení, jako kdyby ODS svého času ukázala opravdového Lájose Bácse. Poslední léta jsme o Shane MacGowanovi slýchali spíše v souvislosti s jeho neúspěšnými pobyty na protialkoholních léčeních a na druhé, v Čechách málo známé sólové album Crock Of Gold (1997) zatím padal prach. Záznam z koncertů na loňských oslavách dne sv. Patrika v New Yorku a v Dublinu (kde byly přesunuty na květen, takže legendární vejpitka stihl oboje) však naznačují, že ve spojení Byrona s imbecilem - MacGowanova charakteristika, zaznamenaná Nickem Kentem - pořád ještě může první přeprat druhého. I když Shane vypadá jako socka z Masaryčky.

Navíc si z prvního Jamu pamatujeme, že ač úplně na krupici (že, pane Dědek?), dokáže zahrát velké divadlo. Totéž lze zopakovat i po pěti letech. Popes - elektrifikovaní jen střídmě, zdaleka ne takoví kraválisté jako na debutu The Snake - mají na zdaru společného díla nemalou zásluhu, i když nejsou bůhvíjak dobře sejmuti (volume doprava!). Ale jejich jistota, tah na branku, cit pro poguesovskou klasiku, překopané irské tradicionály a rock'n'roll zároveň vytvářejí spolehlivou páteř koncertu. Ano, MacGowanův hlas je sice zrychtovaný, dávný řev z plna hrdla se mnohde mění v přidušený chropot - A Pair Of Brown Eyes a Body Of An American, poguesovské delikatesy, to je katastrofa... Ale Shane podává soustředěný výkon a tak uhrává se svou hudební minulostí vesměs čestný výsledek. Což je pozitivní zjištění.

P.S.: Výkon dcery (?) Terezy v závěrečné Fairytale Of New York pohříchu dokládá, že nejen vojevůdcovský talent nebývá vždy dědičný...

Hodnocení: 6/10
***


SHANE MacGOWAN & THE POPES – recenze CD “Across The Broad Atlantic (live)”

Byl to Šéééjn (kdo v Novém Jorku pi/ěl)
…a všichni myši mu tam tancovaly

Radek Strnad
Musicpage.cz

Nazve-li popstar svou kapelu The Popes (Papežové), je to drzost! Udělá-li ale to samé rozšklebenej irskej ochlasta se zubama zkaženýma jak mrtvý jehně povalující se týden na pláži, je to do nebe volající. Něco jako když jinej dělá trika s Janem Pavlem II. s cigaretkou a sloganem Papež hulí marjánu. A to nemluvím třeba o Madonně, která už vzdor svému pseudonymu v karnevalovém reji světového popu vystřídala masky striptérky, cool call girl, dámy, děvky, dance star, kovbojky či roztoužené milenky. Nicméně ani Shane MacGowan, narozený v irském Kentu na První svátek vánoční roku 1957, v době zakládání své doprovodné party The Popes nebyl žádnej hej-počkej. Vždyť předtím deset let (nepo)stál u mikrofonu irských folkpubpunkrockových klasiků The Pogues, kteří byli především zásluhou jeho zpěvu a jeho písniček dokonalí. V roce 1992 pak třeba společně s Nickem Cavem nazpíval duet “(What a) Wonderful World” od Luie Armstronga, ale spolupracoval i s Jesus And Mary Chain, punkery The Clash (jejichž šéfík Joe Strummer jej po odchodu na nějaký čas v Pogues nahradil), The Dubliners a spoustou dalších.

Když Pogues v listopadu 1991 opouštěl, odnášel si křivé zuby, pověstnou chuť na cokoli s promilemi a fůru písniček. S Popes sice na společný debut “The Snake” (1995) nahrál hned tři tradicionály (a snad nic od Pogues), a podobně ‘dopadlo’ i jejich 2. společné album “The Crock of Gold” ze sedmadevadesátého, nicméně jejich novinka je jinší kafčo. Na aktuální živák “Across The Broad Atlantic (Live)”, natočený v den Sv. Patrika v NY sále Webster's Hall totiž logicky vedle kusů Papežů (2, 3, 9, 12, 13 a 16) zařadil i minimálně osm věcí (1, 4, 6, 8, 14, 15, 19 a 20), které hrával ještě s Pogues. Zvlášť závěrečná krásná vánoční balada “Fairytale Of New York”, kterou dřív zpívával s Kirsty MacColl (a v NYC ji s ním odkdákal bůhvíkdo), nebo zlidovělá jistota “Dirty Old Town” tam nemohly chybět! Nejsem si sice zcela jistý, zdali i pro tuto nahrávku platí sestava The Popes Paul McGuinness – kytara, zpěv, Bernie ‘The Undertaker’ France - basa, zpěv, Danny Pope – bicí, percussion, Tom McAnimal - tenor banjo, Kieran Mo OHagan – kytara, zpěv a Colm OMaonlai – píšťaly, nicméně jedno vím určitě: těch dvacet, resp. dvaadvacet skladeb je nabito skvělou atmosférou, velmi slušnými hudebními výkony i repertoárem, nad kterým každej fanda Pogues, Dubliners, Popes, The Wiesseman’s či Tinkers (a vůbec všech, hrajících lehce přitvrzenou irskou lidovou muziku) oblízne všech deset. Jen pracuje-li na pile, může být počet nižší.

Popes maj’sice s Pogues napůl společný repertoir i zobák, kterej ho kokrhal, nicméně ty songy jsou v jejich podání o poznání méně rockové. Samozřejmě že to umí rozjet na plný koule (“” nebo “”) tak, že se neroztančí jen návštěvníci show s s lízlou ochrankou, ale určitě i maník za pípou zn. Guiness, kuchtíci vzadu v kuchyni (odnesou to steaky) a ficky si alespoň při drhnutí riadu zadupaj’ do rytmu. Ale oproti ‘Pougs’ je ta hudba zkrátka jaksi blíž ke svému prazdroji, irské lidovce. Dovolím si proto tvrdit, že jí nepohrdnou ni návštěvníci Port a dalších podobných, ale že je sto rozhýbat i tatíky v zakouřené hospůdce či omladinu na mejdanu. “Hm, u takový hudby bych asi usnula”, zareagovala kamarádka, když jsem jí “Across The Broad Atlantic (Live)” relativně tiše pustil. To by sice v některých případech nemuselo být na škodu, ale ono asi taky dost záleží na síle a intenzitě muziky, která právě z beden hraje. S fest volume doprava i jazz může bejt pěknej rachot, natož tenhle hnedle akustickej hospodskej lidovej nářez party okolo chlapíka s hlasem vychlastaným a tváří sympatickou.

Pokud vás tedy (i díky výše popsanému CD) TA hudba chytá, mrkněte se po též letos vydané kompilaci “The Very Best of Pogues”, a třeba i zkuste otravovat filmové distributory s uvedením loňského snímku irské režisérky Sarah Share “If I Should Fall From Grace: The Shane MacGowan Story” do našich kin. Doporučenou literaturou pak je (nejen v Irsku) dlouho očekávaná biografie od Joe Merricka "The Life And Music Of Shane MacGowan", či prý poněkud pikantní vzpomínání Shaneovy přítelkyně Victorie Clarke, kniha s všeříkajícím názvem “A Drink with Shane”. A nebudete-li toho ještě pořád mít dost vy nenasytové, prubněte třeba ještě loňské první sólové album The Popes “Holloway Boullevard”, kde Shane zpívá, a kam s kluky psal hned tři písničky. No není to hodnej chlapec?!

Seznam skladeb: 1. “If I Should Fall From Grace With God”, 2. “Rock´n´Roll Paddy”, 3. “Nancy Whiskey”, 4. “A Rainy Night In Soho”, 5. “Poor Paddy Works On The Railway”, 6. “The Broad Majestic Shannon”, 7. “Instrumental”, 8. “Dirty Old Town”, 9. “Mother Mo Chroi”, 10. “Body Of An American”, 11. “Granuaille”, 12. “More Pricks Than Kicks”, 13. “Aisling”, 14. “A Pair Of Brown Eyes”, 15. “Streams Of Whiskey”, 16. “Lonesome Highway”, 17. “Angel Of Death”, 18. “Sick Bed Of Cuchulainn”, 19. “Irish Rover”, 20. “Fairytale Of New York”
Shane MacGOWAN & The Popes: “Across The Broad Atlantic (Live)”
Eagle Records / BMG Ariola, 2001
čas: 74:39

Hodnocení autora: * * * * * * 1/2  (6,5/7) za ten hlas, za hity a skvělou atmosféru, úspěšně přenesenou na CD
***


Shane MacGowan´s Popes
Across The Broad Atlantic
Sony

Miloš Janoušek
folknet.host.sk (link)

Shane MacGowan je Ír, o ktorom sa šíria legendy - neveľa je ich pozitívnych a k tým nejpozitívnejším nesporne patrí jeho muzikantstvo. To už presvedčivo dokázal v materskej skupine The Pogues, a na rozdiel od jeho niekdajších spoluhráčov spoľahlivo existuje aj dnes, v novej skupine The Popes.
Album Across The Broad Atlantic zachytáva vystúpenia v atmosfére osláv Dňa sv. Patricka, najintenzívnejšieho írskeho sviatku, na ktorom MacGowan už roky patrí k tradičnému inventáru. MacGowan v roku 2001 zároveň vystúpil na oslavách v Dubline aj v New Yorku a 75-minútová nahrávka Across The Broad Atlantic prináša zostrih z oboch týchto koncertov. Búrlivá atmosféra je vhodným pozadím pre prierez najúspešnejších piesní jednak z niekdajšieho poguesovského obdobia, ale aj z terajšej sólovej kariéry, a keď koncert začne razantnou If I Should Fall From Grace With God, je hneď od začiatku zrejmé, že MacGowan nie je interpretom zasnených balád. Lakonické komentáre medzi pesničkami sú zredukované na minimum aj z dôvodu "neskorej nočnej hodiny", ktorá sa na niektorých miestach prejaví miernym intonačným zaváhaním, spevák však vie, že jeho diváci neprišli kvôli kantilénam a a írske "dupáky" vypaľuje s neomyľnou presnosťou i drajvom. A keď mnohotisícový dav s MacGowanom spieva A Rainy Night In Soho a Fairytale of New York,je jasné, čo pre Írov stelesňuje tento zvláštný chlapík. Ale asi nielen pre Írov.
***

Aktuality


Rádio BBC zrušilo cenzuru vánočního hitu skupiny Pogues

19. 12. 2007
mam.cz (link)
 
Vlna kritiky přiměla britské rádio BBC zrušit svůj cenzorský zásah do slavného vánočního hitu irské skupiny Pogues a ode dneška ho opět hraje v jeho původní peprné verzi. Snaha stanice o odstranění vulgárnějších výrazů se totiž nelíbila posluchačům ani matce již zesnulé zpěvačky kapely Kirsty MacCollové. Pod tímto tlakem se rádio rozhodlo ustoupit a píseň necenzurovat.

Píseň Fairytale of New York nahráli před dvaceti lety Pogues spolu se zpěvačkou Kirsty MacCollovou. Sporné výrazy faggot (teplouš) a slut (coura) tam zazněly při výměně názorů mezi zpěvačkou a frontmanem kapely Shanem MacGowanem.

Původní rozhodnutí bylo podle vyjádření zaměstnance BBC Andyho Parfitta "nesprávné", uvedly dnes internetové stránky BBC News. Vzniklo prý z obav stanice Radio 1, že by původní verze "některým posluchačům mohla připadat urážlivá".

Ale sesterská stanice Radio 2 na tuto snahu reagovala prohlášením, že bude hrát song v nezměněné podobě. Cenzorský záměr vznikl podle Parfitta "před několika měsíci" jako součást revize starších nahrávek uváděných stanicí.

Jean MacCollová, matka zpěvačky, která zemřela v roce 2000, když ji zachytil závodní člun u pobřeží Mexika, označila snahu o cenzuru písně za absurdní. A mluvčí kapely jej komentovala slovy, že muzikanty nejspíš pobaví: "Tenhle song patří k Vánocům jako projev královny a vánoční pudink a teď je najednou urážlivý," řekla. "To mě zarazilo a myslím, že členy kapely to náramně pobaví."

Píseň je v Británii stále oblíbená a vyhrála už několik anket o nejlepší vánoční song.
***


Ako BBC Radio 1 cenzurovalo 20 rokov starú vianočnú skladbu

Patrik Marflák
19. 12. 2007
hudba.sk (link)

Britské Radio 1 včera vyvolalo vlnu kritiky po tom, ako jeho predstavitelia cenzurovali slová v skladbe 'Fairytale of New York' od folk-rockových The Pogues. Predstavitelia Radia 1 však vzápätí dokázali svoju profesionalitu a krok cenzúry prehodnotili.

Song 'Fairytale of New York' od írsko-anglickej skupiny The Pogues, kombinujúcej tradičný keltský folk s rockovými a punkovými vplyvmi, sa stal v roku 1987 veľkým hitom a dosiahol v rebríčku singlov 2. miesto. Keďže ide o skladbu s vianočnou tematikou, i tento rok sa jej pozícia v rebríčku posilňuje a rádiá ju hrávajú veľmi často. V posledných troch rokoch bola dokonca v ankete hudobnej stanice VH1 UK zvolená za najlepšiu vianočnú skladbu.

Balada, ktorej autorom je člen The Pogues Shane McGowan, rozpráva príbeh opitého starca - írskeho imigranta v New Yorku, ktorý v predvečer Štedrého dňa, spomína na zničený vzťah. Veľká časť skladby je dialógom, ktorý v jeho predstavách vedú dvaja mladí ľudia - on a jeho stratená láska. V dialógu, ktorý je akousi trpkosladkou hádkou zamilovaných o životných nádejách, alkoholizme, drogách, Vianociach a New Yorku, pritom využívajú pejoratívne hovorové výrazy.

Producenti britského Radio 1 sa po 20 rokoch vysielania skladby v plnom znení rozhodli cenzúrovať slovo "faggot" (výraz bežne označujúci pečeňový karbonátok, no pejoratívne používaný v zmysle teploš, buzna). No nielen toto slovo spievané speváčkou Kirsty Maccoll zo skladby odstránili, pretože skladba v pôvodnom znení bola údajne nevhodná pre deti. Cenzurovali taktiež spojenie "an old slut on junk" (v preklade stará šľapka na fete).

Hovorca rádia včera tento krok odôvodnil slovami: "Nepretržite venujeme pozornosť sledovaniu jazyka použitého v hudbe a jeho dopadu na našich poslucháčov." Radio 1 sa tak práve teraz dodatočne rozhodlo cenzúrovať skladbu, ktorá bola súčasťou predvianočného vysielania počas posledných 19 rokov.

Krok Radia 1 však nezostal bez kritiky a ako prvá sa ohlásila Jean MacColl, matka zosnulej speváčky Kirsty Maccoll: "Myslím si, že je to patetické, naozaj si to myslím. Je to úplný nezmysel. Skutočne, toto je úplne absurdné."

"Shane napísal jednu z najkrajších skladieb, ktorej charaktery sú skutočné, naozaj žijú a cítite k nim sympatie." - povedala, že Jean MacColl na obhajobu textu piesne a dodala: "Je to dvojica mladých ľudí s ťažkým životom. A toto je spôsob, akým sa spolu rozprávajú. Dnes máme množstvo bezdôvodnej vulgárnosti zo všetkých strán, ktorá podľa mňa nie je vôbec potrebná."

Jean MacColl nebola jedinou, kto sa proti tomuto kroku postavil. Na základe množstva sťažností sa Andy Parfitt z Radia 1 ešte včera večer poslucháčom a fanúšikom The Pogues ospravedlnil a skladba opäť hrá v pôvodnom znení. BBC Radio 1 teda napokon preukázalo svoj profesionálny prístup k hudbe a fanúšikom a je tak (nielen hudobnou dramaturgiou) i naďalej vzorovým príkladom verejnoprávneho rozhlasu.

Zdroj: Music-news.com, Nme.com, wikipedia.org
Foto: Pogues.com, Kirstymaccoll.com
***


Opilecká balada je opäť najobľúbenejšia

 17. 12. 2005
dennik.sme.sk (link)

Opilecká balada o láske a smútku sa druhý rok po sebe stala najobľúbenejšou britskou vianočnou piesňou. V rebríčku zostavenom na základe hlasovania divákov hudobného kanála VH1 na prvom mieste skončila Fairytale of New York od skupiny The Pogues.

"Bol Štedrý deň, dievčatko, na záchytke...," začína sa dueto Shane MacGowana a hosťujúcej Kirsty McCollovej, ktorí si následne vymieňajú urážky vo zvučnom, ale nežnom príbehu. Pieseň vznikla v roku 1987 a na dojímavosti jej pridala smrť MacCollovej, ktorá tragicky zahynula. (tasr)
***


Ohlasy Shaneova vystoupení na festivalu Pohoda Trenčín


Div sa svete, Pohoda nasucho!
Reportáž z Bažant Pohody 2002 – diel predposledný

Rado Ondřejíček
22.7.2002
Inzine.sk (link)

(...) Čakalo sa na hlavnú hviezdu dňa a čakalo sa dlho. Shane MacGowan sa na pódium nakoniec predsa len dostal. Zhrbený, takmer nepohyblivý, šúchajúci sa o paličke zo všetkého najviac pripomínal žltého dědu Simpsona. Problém je, že táto ledva živá a sťažka chodiaca reklama na Antabus má momentálne 44 rokov! Nuž ale pravdepodobne ho to baví, inak by si hneď z príchodu, aspoň tak vravia očití svedkovia, nedal tri decové borovičky a následne nepresedlal na usrkávanie obľúbeného Absinthu. Presne podľa toho aj vyzeral koncert – bol vynikajúci. Shane veľmi neintonoval, zabúdal texty, občas spieval niečo iné, ako hrala jeho trojčlenná kapela (tá sa ale, zvyknutá na podobné skúšky pripravenosti, dokázala veľmi rýchlo prispôsobiť) a medzi pesničkami bľabotal asi tak jazykom trojročného dieťaťa s poruchou reči. Lenže, neočakávali sme od neho práve toto? Telom troska, dušou stále punker, obmedzil svoju pódiovú performance na mlátenie paličkou po mikrofóne a po čineloch, mrzuté zhadzovanie stojanov, popíjanie z dvoch pohárov a neustále fajčenie cigariet, ktoré mu už zapálené zo zákulisia prinášal jeho dvorný rozkuřovač. Začínalo sa hneď s If I Should Fall From The Grace With God a došlo aj na Dirty Old Town a ďalšie folk-punk-drunk hitovice. Ej veru, dobrú zábavu spravil, šelma jedna zubatá.
***


Trenčiansky festival Pohoda splnil očakávania a prilákal tisíce ľudí

Michal Frank
27. 7. 2002
Korzar.sme.sk (link)

(...) České stars vystriedal Ír Shane MacGowan so svojou skupinou Popes (Pápeži), ktorú založil po rozpade legendárnych Pogues. No, ono to ani nebol rozpad, skôr ho jeho spoluhráči vykopli kvôli permanentným problémom s drogami a alkoholom. V tomto smere je Shane legenda ešte viac než v hudbe. Aj keď jeho suseda Sinéad O´ Connor s ním naspievala jeden song, viac sa písalo o tom, ako naň raz zavolala políciu...

Bezzubý Shane sa však v Trenčíne dopotácal (potužený borovičkou) na pódium. "Pápeži" si publikum svojou jednoduchou svižnou hudbou získali. Nevadilo ani, že ich frontier elegantnou paličkou búchal po mikrofóne či po čineloch, alebo neutrafil rytmus. Muzikanti sa mu prispôsobili. A punkovo ladené pesničky čerpajúce z írskeho folklóru nemohli sklamať.



Shane MacGowan nesklamal - opil sa ako cap

Michal Frank
22. 7. 2002
Korzar.sme.sk (link)

(...) Po Lucii sa predstavil legendárny bezzubý alkoholik Shane MacGowan so svojou skupinou Popes. V ráznej punkovej podobe zahrali "pápeži" niekoľko piesní vychádzajúcich z írskeho folklóru. Shane neostal svojej povesti nič dlžný. Ešte v Bratislave mu zachutila borovička a v Trenčíne bol už riadne potrundžený. (...)
***


Top Pick: Pogue's frontman brings 'big sharp axe' to Slovakia
MacGowan's Irish Popes highlight the Trenčín Pohoda festival.

Zuzana Habšudová
15 Jul 2002
The Slovak Spectator (link)

"SHANE MacGowan is very famous in Ireland, even legendary. He's a bit of a tragic figure. His teeth are a mess, and he is clearly going to drink himself to death. Most people are amazed he's still alive, but the drinking is all part of his charm," says Deirdre Tynan from Dublin.

"He's the most outrageous yet musically competent exponent of contemporary Irish music with a traditional feel - forget the Kelly family and The Corrs - MacGowan and the Popes is where it's at."

Shane MacGowan, 44, and his Irish 'pub band' the Popes are expected to headline the largest music festival in Slovakia, Pohoda 2002, over the July 19 and 20 weekend. Festival organisers expect 132 bands from 20 countries, although they admit to worry that the hard-drinking MacGowan may not have recovered by that time from an exhausting concert at the Forest Glade Festival in Austria's Wiesen on July 6.

"We hope that he [MacGowan] will last until our festival," said Michal Kaščák, Pohoda's organiser, adding he was well aware of MacGowan reputation for coming to concerts drunk or, sometimes, not showing up at all.

If the latter is the case, there should be no problem, says Pohoda colleague Pavol Murín. "If he drops out, the band's guitarist [Paul McGuinness] will back up on vocals, as sometimes happens."

A singer, composer, poet and almost toothless alcoholic, MacGowan grew up in Ireland but moved to London at the age of six with his parents. While his talent as a poet blossomed in England and won him a scholarship to the famous Westminster private school (he was later expelled for drugs), MacGowan says his early childhood years spent in Ireland were his best.

He later fronted and composed for a succession of bands in the 1970s, starting with the Nipple Erectors, which became the Nips. After the band broke up in the 1980s, he formed the legendary Pogues, which changed name to the current Popes in 1994.

His music draws on traditional Irish themes and tunes with a punk-style energy. The first Popes' CD, The Snake, contains a duet with Sinead O'Connor, while the band's latest album, Rare Oul'Stuff, has just been released. His most remarkable work, however, was done during the Pogues era, including albums such as Rum, Sodomy & the Lash (1985) and If I Should Fall From Grace With God (1988).

"The vulgarness of some of his lyrics could be called 'earthiness' instead," says Tynan. "Either way, Shane MacGowan is a showman extraordinaire, well worth seeing, even if he's too drunk to remember the words of a song he wrote himself."

Shane MacGowan's Popes will hit the state at the Pohoda festival at 22:00 on July 19, in the exhibition area of the western town of Trenčín. For more information and exact festival schedule check out www.pohodafestival.sk.
***


Ostatní


Najlepšie „vianočky“
10 najlepších vianočných skladieb

Daniel Baláž
19.12.2002
Inzine.sk (link)

(...)
1. The Pogues & Kirsty MacColl – Fairytale Of New York
Nemôžem si pomôcť. Ťažko povedať, či je celý zázrak v tom, ako Shane MacGowan, prenasledovaný všetkými írskymi zubármi, svojím opileckým vokálom nie celkom úspešne, ale pôvabne prenasleduje filigránsku melódiu tohto podceňovaného hitu. Určite je v tom i kontrast s náruživým prejavom nebohej Kirsty MacColl. Tak či onak, kedykoľvek tí dvaja v stoptajme zaspievajú „...The boys of the NYPD choir were singing Galway Bay and the bells were ringing out for Christmas day“, prebehne mi po chrbte ten najpríjemnejší mráz.




© Zuzana
 zuzana(at)pogues.com
Shane's photo scanned from the booklet of the remastered Pogues album "Red Roses For Me"