THE
POGUES & SHANE MACGOWAN
V
českých médiích
Směska nejrůznějších článků o Pogues a Shaneovi posbíraných při brouzdání českým (a potažmo slovenským) tiskem a internetem...
Tištěná média
Respect ve znamení kontrastů (MF DNES, 14.6.2004) - recenze Shaneova vystoupení na festivalu Respect (scan)
Respektuhodný Respect - až na Shanea (Mladý svět 25/2004) - recenze Shaneova vystoupení na festivalu Respect (scan)
Štvanice přivítá festival Respect (MF DNES, příloha Praha, 11.6.2004) - upoutávka na Shaneovo vystoupení na festivalu Respect (scan)
The Pogues - rebels, punks, poets (časopis Bridge, březen 2007) - článek o historii The Pogues (scan)
***
Na festival Respect míří extatičtí fakíři z Indie, vietnamští profesoři a irští pankáči
Jaroslav Pašmik, Jiří Moravčík
Respekt, červen 2004
Možná přijede i rebel
(...) Khac Chi Ensemble představuje et-nickou hudbu v její relativní čistotě a původnosti. Indoafričané Sidi Go-ma k nám přivážejí velmi zajímavý etnický hybrid. Ovšem irský rebelský zpěvák, básník a skladatel temných i komických písní Shane MacGowan (47) a jeho The Popes, kteří uzavírají sobotní program festivalu na Štvani-ci, jsou úplně z jiného těsta. Zatímco první dva ansámbly re-prezentují "dramaturgické jistoty", pozváním irského barda pořadatelé docela riskují. Je totiž pravým představitelem současné irské hos-podské písně se vším všudy: charis-matický prvotřídní piják s bezzu-bým úsměvem a chraplavým hla-sem, u něhož se nikdy neví, jak koncert vlastně dopadne.
Shane MacGowan má za sebou téměř třicetiletou muzikantskou dráhu. Narodil se v anglickém Kentu, rodina se však záhy vrátila do Irska a malý Shane mohl nějaký čas nasávat tamní tradiční folklor. Po šesti letech se ale s rodiči přesu-nul do Londýna a v budoucím tru-badúrovi se tam probudil zájem o literaturu a poezii. V Londýně vstřebával také další hudební vli-vy. Osudným se pro něj stal kon-cert punkových Sex Pistols na pře-lomu sedmdesátých a osmdesátých let. Inspirovaný MacGowan založil kapelu Pogue Mahone (irsky "polib mi... "), která si později začala říkat The Pogues. V jejím zvuku se mí-chaly prvky irské folkové hudby, punku a rocku. Okořenění folkové-ho elementu o punkové a rockové prvky působilo na začátku osmde-sátých let velmi čerstvě a osobitě. Kromě tradičně uřvaných ostrov-ních balad a jiných odrhovaček skládal MacGowan své písně, ke kterým psal vtipné temné a ironic-ké texty, v nichž někteří publicisté rozpoznávají hořkou zkušenost emigrace, kterou zažívaly mnohé generace Irů před ním.
Shane a jeho kapela zasáhli v osmdesátých letech do britských hitparád. Známá je Fairytale ofNew York navozující atmosféru Vánoc. Píseň se ovšem přesmykne z pastorální nálady do kramářské frašky, ve které přes smyčce prosvítá reál-ná situace vystresované rodiny, kde si partneři neváhají vjet do vlasů ani na Vánoce.
Na začátku devadesátých let za-čal mít Shane MacGowan s pitím skutečné problémy. Z Pogues jej na-konec raději vyhodili, protože jeho nespolehlivost přesáhla všechny meze. Chvíli se zdálo, že se v alkoho-lu utopil, ale v pětadevadesátém MacGowan všechny překvapil. Album The Snake natočené s novou kapelou The Popes bylo skvělé a zís-kalo si pozornost, ačkoli Shane v něm prakticky recykloval model dřívějších Pogues. Nicméně od té do-by MacGowan vydává alba a úspěš-ně koncertuje poměrně pravidelně. Zpívá svým nezaměnitelným chrap-lavým hlasem, který je plný vzteku a agresivní energie. Tak ho pravděpodobně zažije i pražské publikum, pokud nebude "indisponován". (...)
***
Sláva slzy
(rozhovor se Sinead O'Connor)
Honza Dědek
Reflex 34/2000
(link na online verzi)
(...) Oproti tomu novinku Faith And Courage předcházela celkem hezká reklamní kampaň. Vaše udání dlouholetého kamaráda a bývalého zpěváka Pogues Shanea McGowana za držení drog bylo dost dlouho propíráno ve všech mediích.
Shane je hajzl, to na úvod. Jeden z mých blízkých kamarádů se u něj v bytě předávkoval heroinem, ale on se odmítl dostavit k soudnímu vyšetřování. Přitom byl jedinou osobou, která byla u toho, když se to stalo. Za posledních deset let u něj na podlaze dodejchali čtyři lidi. A byl to on, kdo je navezl do heráku. Nebýt Shanea, tak ještě žili. Takže když došlo i na tohohle mýho kamaráda, nahlásila jsem na policii, že jistý pan Shane McGowan přechovává doma spousty drog. A stojím si za tím, že jsem udělala dobře. Jasně že ty mrtvý feťáky už nevzkřísím, ale pokud se zase někdo u tohohle hajzla předávkuje, policie Shanea konečně zabásne.
Ale vždyť vy jste mu ještě půjčovala peníze. Musela jste přece vědět, na co to je?
Mně bylo naprosto ukradený, na co ty prachy potřeboval. Problém nebyl v tom, že si za to koupil herák, ale že si ho chtěl šlehnout přímo přede mnou. Tak jsem mu řekla, že jestli to udělá, půjdu a zavolám policii. A on to udělal. A já taky. Teď chodí a vypráví, že jsem ho práskla policajtům. Zapomíná, že jsem ho varovala.
To je historka jak z Pulp Fiction nebo Trainspottingu.
Ne, to ještě nic není. Jeden z těch čtyř lidí, kteří zemřeli Shaneovou vinou, byl blízkým spolupracovníkem McGowanovy nové skupiny - The Popes. Předávkoval se v jednom pařížským hotelu, když byl s kapelou na turné. A ta parta zkurvenejch sráčů ho jednoduše nechala mrtvýho na hotelovým pokoji a vesele si odcestovala do Londýna. Teprve z Anglie zavolala na recepci toho hotelu a oznámila, že na pokoji číslo to a to leží mrtvola. Vy mi nevěříte?
Ale věřím, dělal jsem před několika lety se Shanem & The Popes rozhovor a vím, jak to u nich v šatně vypadalo. A hlavně jak vypadali oni.
To je v pohodě, ať se Shane sjíždí, jak chce. Pokud se chce zabít, v pořádku, ať klidně chcípne, ale ať nestrká drogy dalším lidem. A on vypěstoval v hodně lidech závislost na heroinu, což několik z nich nepřežilo. Můj dobrý přítel je mrtvý jen proto, že žije Shane. Nechci soudit nikoho, kde jede v drogách, ale člověk, který nabízí tak drsné drogy, jako je heroin, druhým, si žádné slitování nezaslouží. Mýmu příteli bylo třiadvacet let. (...)
***
rubrika Guláš
(hod)
Reflex 43/2000
(link na online verzi)
Už před patnácti lety mu všichni dávali maximálně šest měsíců života; je tu dodnes. Před třemi týdny se však proslulý alkoholik a narkoman, jinak bývalý zpěvák skupiny Pogues Shane McGowan, rozhodl zavítat na prestižní londýnskou protialkoholní kliniku The Priory. Do kufru si pro jistotu přibalil několik lahví whisky; hned první den je personál objevil a slavnému muzikantovi ukázal dveře. O čtrnáct dní později se však pevně odhodlaný McGowan vrátil. Pátý den pobytu byl definitivně vyloučen kvůli útoku na zdravotní sestru. Počet klinik, jejichž dveře jsou tomuto rebelovi navždy uzavřené, tím stoupl na sedm ... Zdá se, že mu nezbývá než dál pít. Osobně dávám Shaneu McGowanovi půl roku života.
Internet
Půl roku před smrtí (Reflex, 24/2004) - o třech setkáních českého žurnalisty se Shanem (na samostatné stránce)
Na tahu s MacGowanem - různé recenze českého vydání knížky rozhovorů se Shanem (na samostatné stránce)
Respect 2004, 12.6., Štvanice, Praha (freemusic.cz, 15.6.2004) - recenze Shaneova vystoupení na festivalu Respect (na str. o Respectu)
MacGowan lights it up (The Prague Post, 24.6.2004) - recenze Shaneova vystoupení na festivalu Respect (na str. o Respectu)
***
Biografie Shanea a Pogues
Dávivá hořkost punkfolkového opilství Shane MacGowana
Jiří Moravčík
2004
jworld-music.cz (link)
Rockerům sice irští Clannad uši netrhali, na kraj světa by za nimi ovšem nešli. Za The Pogues ano; třeba každý den a před lety vydaná kompilace Ethno Punk - Around The World With Attitude by mohla mít klidně na obale uvedeno : věnováno nedostižným Pogues, kteří jako jedni z prvních zdárně přeťali vzdálenost mezi tradiční hudbou a naléhavou agresivností, že spojili kořeny s rebélií.
Necelých deset let po punkovém vzedmutí, kdy už nikdo málem nedoufal, že přijde Mesiáš, který bez zábran a póz vyvede rock a druhdy oslavovanou keltskou hudbu z upadajícího přežívání, zjevuje se bezzubý, Bohem nadaný irský génius a životem vyobcovaný ochlasta Shane MacGowan, aby s partou londýnských muzikantů vstoupil na území, kam se neméně pionýrští Irové Planxty s Bothy Bandem neodvážili. Syntezátory uvláčená irská hudba se vrátila tam, kam odjakživa patřila - do hospod. Na svých albech Pogues s MacGowanem uhranutým Sex Pistols a Iggy Popem nabídli strhující, opilecky uřvané tradiční ostrovní evergreeny, písně The Clancy Brothers a jim k nerozlišení podobné MacGowanovy nevšední skladby, reflektující hořkost irské emigrace a zemitý akustický punkový nářez, poháněný tahací harmonikou, banjem, bouzouki a baskytarou.
O koncertech Pogues se ještě v dobách jejich existence vyprávěly legendy; kapela proslulá nezřízeným pitím na nich lidem vytloukala z hlav naivní představy o klenutých keltských melodiích. Tady se hrálo a zpívalo do padnutí, do posledního zbytku sil.„Každá hudba končí šílenstvím a proto patří pouze mužům“, myslel si básník Ivan Diviš, aniž by Pogues kdy potkal.
Pogues s MacGowanem svými dávivými písněmi roztáhli nad povšechnou keltskou hudbou obrovitý, jakoby divišovský transparent : Svět letí na keltskou nicotu. Něcoty se totiž bojí.
Rouhačští Pogues totiž nasadili hodně lidem brouka do hlavy : zkorigovali všeobecné mínění na irské muzicírovaní, salonní pidlikání přenesli znovu do ulic, keltskou zasněnost nabili rockovou vzpurností, ubrečenost odstrkovaných nadhledem hrdých; a vzdělaných, až by se jeden divil. „Všechno záleží na tom, jak se v koulích spojí irská hudba s rockem. Koule jsou středem zemské přitažlivosti,“ řekl kdysi MacGowan anglickému novináři Nicku Kentovi.
V jednadevadesátém se Shane MacGowan ocitl na samé hraně komunikativnosti s okolím; často od božího rána na mol opilý nebyl schopen pracovat ve studiu, natož večer vystupovat před lidmi. Zbytek kapely se ho proto raději zbavil. Alba, která následně The Pogues vyprodukovali nebyla špatná, ovšem bez MacGowana to nebylo ono.
On sám se pár let protloukal jak se dalo, v šestadevadesátém ale překvapil: album The Snake natočené s vlastní kapelou The Popes si získalo zaslouženou pozornost. Ačkoliv prakticky ani o píď neustoupil z dávných poguesovských pozic, nové skladby zněly čerstvě, prýštila z nich stará známá divokost, ale i daleko zasmušilejší texty. Na těch následujících se odehrávalo totéž a jen blázen by čekal, že se tenhle hospodský filosof vydá jiným směrem. S lahví a cigárem v ruce koncertoval po celém světě a svou opileckou nevyzpytatelností přiváděl k šílenství promotéry. Občas se ocitl i na samém dně, to když se v jeho domě předávkoval dávný kamarád Robbie O´Neil a navždy ho opustili tragicky zesnulá zpěvačka Kirsty MacColl a Joe Strummer od The Clash a plné zub ho začala mít Sinéad O´Connor, která ho skrze drogy práskla policajtům.
Živé album Across The Broad Atlantic: Live on Paddy´s Day-New z roku 2002 ale šťávu má a zpívá na něm svým nezaměnitelným chraplavým hlasem shodně se svým dávným prohlášením: „Mezi koncerty, které mě baví patří ty, když jsem tak vzteklý, paranoidní a tak moc nenávidím publikum, že dávám všechno do toho, abych zdůraznil tu agresivní stránku. Není to tak, že bych opravdu nenáviděl fanoušky, ovšem když se cítím vzteklej, nasranej, plnej nenávisti, to je pro mě dobrej koncert.“
***
SHANE MacGOWAN &THE POPES
2004
respectmusic.cz (link)
Shane MacGowan se narodil irským rodičům na Štědrý den roku 1957 v Anglii, jeho rodina se brzy poté vrátila do Irska, od šesti let vyrůstal v Londýně. Na základní škole - z níž byl ve 14 letech kvůli drogám vyloučen - vítězil v literárních a básnických soutěžích. V době punk-rockové revoluce mu bylo 19 let, roku 1976 absolvoval svůj první koncert Sex Pistols a brzy na to sestavil vlastní skupinu Nipple Erectors (Ztopořovatelé bradavek). První úspěchy přišly v 80. letech se skupinou Pogues: album Rum, Sodomy and the Lash vzniklo roku 1985 v produkci Elvise Costella. MacGowanova záliba v alkoholu a jiných návykových látkách vzrůstala, a když Pogues hráli jako předkapela na turné Boba Dylana, množily se případy, kdy MacGowan zmeškal koncert. Nakonec dostal od zbývajících Pogues padáka a jeho fanoušci se začali právem strachovat, že se upije k smrti. Dlouhé ticho přerušil roku 1992 MacGowanův duet s Nickem Cavem ve skladbě "What a Wonderful World." V roce 1994 se zázračně vrátil na scénu s novou skupinou Popes, s níž debutoval koncertem v londýnské hospodě na Den svatého Patrika, a natočil okouzlující duet se Sinead O'Connor "Haunted."
Sestava Popes má pověst sehraných a syrových hráčů: "I když vypadají spíš jako motocyklový gang než jako hudebníci, těm nejsilnějším MacGowanovým písním dodávají energii a šťávu." Z recenze koncertu Popes a MacGowana v Chicagu: "Nikdy předtím jsem neviděl MacGowana na podiu s takovou sebekontrolou, díky níž byl tenhle koncert to nejlepší, co jsem od něj kdy slyšel.
Diskografie:
The Snake (1995, ZTT)
Crock of Gold (1997, ZTT)
Rare Oul'Stuff (2002, ZTT)
***
Shane MacGowan
Miloš Janoušek
6/2002
janousek.szm.com (link)
Hovorí sa, že búrlivý život rock´n´rollového muzikanta má dve modelové zakončenia - smrť alebo polepšenie. V jednej skupine sú mŕtve legendy ako Jimi Hendrix, Janis Joplinová, Elvis Presley alebo Sid Vicious, v druhej napravení hriešnici ako Eric Clapton alebo Elton John. Samozrejme, ešte existuje aj tretia možnosť - ale to by ste museli byť Shane MacGowan.
Kým na začiatku väčšiny folkrockových kapiel býva tradičný folk, pri zrode fenoménu menom Shane MacGowan & The Pogues stál punk. The Pogues vlastne vznikli zlúčením dvoch punkových kapiel s názvami Nipple Erectors (Vztyčovatelia bradaviek) a Chainsaws (Reťazové píly) a ústrednou postavou sa stal mladík s veľkými ušami, výrazne zredukovaným chrupom a neskrývaným sklonom k drogám a k alkoholu. To, čo mu príroda ubrala na fyzickej kráse, viac ako dostatočne vynahradila na charizme, hlase a skladateľských schopnostiach. A samozrejme aj na fyzickej výdrži. Ale o tom až neskôr...
Aby si mládenci zachovali štýlovosť, novú kapelu nazvali írskym Pogue Mo Chone, čo znamená čosi ako Bozaj ma v ... V rádiu BBC skupina mala úspech aj s týmto pomenovaním, až kým sa vedenie stanice nedozvedelo, čo vlastne tento exotický názov znamená. Na nátlak vrchnosti si teda mládenci názov skrátili na nezávadné The Pogues, ale našinec už aj tak vedel svoje.
Kapela vtrhla na trh s podivuhodnou zmesou írskej melodiky a punkovej energie. Folkloristi by síce asi krútili hlavou nad niektorými úpravami tradicionálov, ale Shane MacGowan ani jeho spoluhráči nikdy nemali ambície stať sa folkovou kapelou. Označenie "punk-folk" veľmi presne vystihoval hudobný smer, v ktorom The Pogues jazdili na čele pelotónu. Folklórne boli melodické postupy, inštrumentácia, použitie píšťal a akordeónu, ale všetko ostatné - od trojminutových pesničiek a averzie k dlhému inštrumentálnemu sólovaniu cez drsné texty až po sebazničujúci spôsob života - už bola pôžička z punkových kruhov.
Treba priznať, že i keď The Pogues boli kapelou viacerých osobností, v centre pozornosti stál predovšetkým "muž mnohých slov a mála zubov" Shane MacGowan. Vynikajúci melodik a básnik waitsovsko-bukowského typu, ktorý však beatnické textárske spektrum "sex-alkohol-poézia veľkomesta" zredukoval predovšetkým na prvé dve kategórie. Ale - ako sa ukázalo - k úspechu a k imidžu stačilo aj to. MacGowenove piesne sú totiž dôkazom toho, že nezáleží až tak veľmi o čom sa spieva, ale ako... Predovšetkým vďaka nemu získavali The Pogues renomé úžasnej koncertnej kapely. Kedysi som videl záznam poguesovského koncertu na Deň sv. Patricka (pre neinformovaných: sv. Patrick je to najvýznamnejší írsky patrón a oslavy bývajú najintenzívnejším írskym sviatkom v roku) - kapela ho začínala v triezvom stave a postojačky, ale po jeden a pol hodine hudobníci už len rôzne poposedávali alebo sa opierali o reproduktory. Napriek pokročilej hodine však kapela "šliapala" ako hodinky a medzi nimi sa pretĺkal MacGowan, v jednej ruke mikrofón, v druhej fľaška a spieval ako o život.
Hoci ani ostatní členovia skupiny neboli žiadni abstinenti, MacGowanova životospráva sa vymykala aj bežnému poguesovskému štandardu. "Naposledy som bol triezvy, keď som mal 14 rokov," povedal zrejme s istou dávkou nadsázky Shane MacGowan, ale znalec jeho životopisu bez mučenia pripustí, že toto vystatovanie nemusí byť až tak veľmi prehnané. Vytúžené americké koncertné turné s Bobom Dylanom sa odohralo bez MacGowana, pretože spevák sa pretoxikoval už v bare na letisku, mnohé iné koncerty sa neuskutočnili, pretože Shane skolaboval ešte pred začiatkom. Situácia došla dokonca až tak ďaleko, že ani samotná kapela nikdy do poslednej chvíle pred koncertom netušila, či ich spevák na koncert vôbec dorazí a ak predsa len, tak v akom stave. MacGowana konzumácia návykových látok dosahovala až mýtických rozmerov - kombinoval alkohol a drogy a napriek proklamovaným snahám o zbavenie sa závislosti po niekoľkých rokoch nebola vo Veľkej Británii jediná liečebňa, ktorá by bola ochotná vziať Shanea MacGowana medzi svojich pacientov. MacGowan bol totiž názorným príkladom neúspešnosti akejkoľvek liečby a navyše krátko po jeho príchode na ktorúkoľvek kliniku sa v liečebni začal objavovať alkohol a drogy, ktoré sem pašoval MacGowan a jeho kamaráti.
V tejto situácii sa zvyšní spoluhráči rozhodli k radikálnemu riešeniu a MacGowana jednoducho z kapely vyhodili. Muzikantov z The Pogues k tomuto rozhodnutiu viedol pud sebazáchovy, pretože cítili, ako kapela neodvratne smeruje k zániku. MacGowanovým odchodom sa síce kapela zachránila, ale cena bola privysoká. The Pogues napriek snahám už nenašli podobne zaujímavého speváka (a to pritom uvažovali dokonca aj o slávnom Joe Strummerovi z punkových The Clash) a bez MacGowana sa už nikdy nestali tým, čím boli v časoch svojej najväčšej slávy. Post-macgowanovský album Waiting for Herb ukazuje The Pogues ako príjemnú, kultivovanú, ale nevzrušivú skupinu, ktorej sa nedá vyčítať snáď nič okrem toho, že jej chýba život.
Toho paradoxne dosť zostalo v exkomunikovanej troske MacGowanovi. Shane sa veľmi rýchlo otrepal, založil si novú kapelu s názvom The Popes (podobnosť s poguesovským názvom vôbec nebola náhodná) a názorne ukázal, kto bol skutočným hnacím motorom bývalých The Pogues. Už debutový album The Snake priniesol energickú, výrazne pritvrdenú hudbu, ktorá nestratila pôvodný punk-folkový náboj, ale ešte naviac získala na rockovej prieraznosti.
Dnes je situácia opäť trochu iná. The Pogues už len dožívajú v pokojnom štýle, i keď občas sa pre koncertné turné dajú dokopy aj so svojim strateným synom. To sú však len ojedinelé udalosti a zvyšok času Shane MacGowan svojim nenapodobiteľným spôsobom brázdi svet na čele vlastnej kapely Shane MacGowan & The Popes. O tom sa koniec-koncov môžeme presvedčiť aj na vlastné oči a uši, pretože 19. júla tohto roku vystúpi aj na Slovensku, ako jeden z ťahákov festivalu Pohoda.
***
V Pogues sice pili dost skoro všichni, ale dokázali to také vydržet, na rozdíl od MacGowana...
Jakub Tomek
newceltic.czechian.net (link)
The Pogues hráli cosi dosti těžko pojmenovatelného, většina lidí se shodla, že šlo o punk, ale ne o punk ledajaký, bylo dosti neobvyklé, aby v takové skupině nebyla elektrická kytara. Kapela byla uvedena na výši Shane MacGowanem, jehož alkoholismus však the Pogues také přivedl k rozpadu původní podoby. V The Pogues sice pili dost skoro všichni, ale dokázali to také vydržet, na rozdíl od MacGowana. The Pogues s MacGowanem hráli 1982-91, definitivně se pak rozpadli 1996.
Shane MacGowan, založil the Pogues v roce 1982, poté co odešel z the Nips (dříve Nipple Erectors, což muselo být díky sexistům zkráceno), když v Londýnském metru potkal člověka hrajícího na píšťalku (tin whiste). Zeptal se ho, chtěl by s ním hrát a tak se Peter „Spider“ Stacy přidal k MacGowanovi. Tito dva ještě přijali dalšího původního Nipple Erectora Jamese Fearnlyho s kytarou. Tak byl utvořen základ The Pogues, kteří se ještě nazývali Pogue Mahone (což bylo také změněno, neboť Mahone je v irské galštině dosti nepěkné slovo). Nejprve hráli klasické irské skladby, avšak k Pogue Mahone se čas od času přidávali Jem (Jeremy) Finer, hráč na banjo a na kytaru, Andrew David Ranken na bicích a basistka Cait O´Riordain. James Fearnley začal hrát na akordeon, MacGowan na kytaru. Když již bylo v Pogue Mahone šest hudebníků, repertoár se rozrostl o MacGowanovy skladby, a tak vešli Pogue Mahone po čase ve známost jako poněkud ožralá a divoká, přesto však dobrá kapela.
V roce 1984 si zkrátili jméno na the Pogues a vydali svůj první singl Dark Streets of London a Clash si je vybrali jako předkapelu. Na podzim téhož roku se dohodli se Stiff Records a vydali první album Red Roses For Me, které znamenalo dost velký průlom, The Pogues se stali známými jak v Británii, tak v USA. Jejich hudba byla zatím jen rozvedením hospodských odrhovaček a několika milostných písní, odborníci se shodovali, že jejich hudbě stále cosi trochu chybí. To byla i jejich jediná výhrada k druhému albu z roku 1985 – Rum Sodomy and the Lash. Zde již MacGowan získával kontrolu nad svým hlasem a začal se více soustředit na zpěv, takže kytaru, na kterou doprovodně hrál, musel odložit. I tak se první dvě alba tolik nelišila, přesto se stala možná nejslavnějšími a nejoblíbenějšími.
V roce 1985 se k The Pogues připojil kytarista Philip Chevron, následovala ovšem ztráta v podobě Cait O´Riordain, neboť jak Chevron výstižně řekl: „Když Elvis Costello, producent, kterého jsem přivedl, přišel k the Pogues, zamiloval se dvakrát. Do The Pogues a do Cait.“ Nu a skutečně se po nedlouhé době Cait a Elvis vzali, žijí spolu dodnes.
Později byla Cait nahrazena Darrylem Huntem. Kapela v roce 1986 natočila společně s the Dubliners první hit, který se umístil opravdu vysoko v žebříčcích, a to the Irish Rover. Zde již bylo vidět, že zvuk the Pogues se trochu mění a MacGowan zpívá lépe a lépe. V roce 1987 se přidal multiinstrumentalista Terry Woods, hrající především na mandolínu, čímž se vyrovnal počet Irů a Angličanů ve skupině. Tříletá pauza mezi druhým a třetím albem byla věnována pozměňování a mírnému uklidnění přílišné divokosti the Pogues. Na třetí album z roku 1988, If I Should Fall from Grace with God si ale nestěžoval fakticky nikdo. To, že hrálo najednou osm lidí bylo dost cítit a tak bylo dosaženo velmi bohatého a velmi kompaktního zvuku. Na albu byl také největší hit the Pogues, a to Fairytale of New York. Zlí jazykové tvrdí, že píseň byla tak úspěšná díky tomu, že nebyla podle naturelu skupiny, já osobně s nimi souhlasím. Tato píseň, vlastně vánoční koleda, byla nazpívána i Kirsty MacColl, která se jen namátkově a na chviličku připojila. Bohužel zemřela 1999, opilí turisté ji na moři přejeli motorovým člunem.
Další album z roku 1989 Peace and Love nemělo již tak fantastický ohlas, ačkoli bylo v něčem lepší než jeho předchůdci. Zde již bylo možno poznat, že MacGowan chce hrát stále ony staré osvědčené hospodské písně, zatímco zbytek kapely jde za trochu jiným cílem. Toto se protnulo již v If I Should Fall from Grace with God, kde to vytvořilo harmonii, v Peace and Love to místy působí trochu nečistě. Jsou zde skladby nabité alkoholismem a agresí, ale také některé klidnější a spíše „přátelské.“ Zde se vyskytly i písně, jejichž texty nepsal MacGowan, ale začala zářit hvězda Jema Finera, jehož Night Train to Lorca byl zásah do černého. V budoucnosti pak psal podobné texty o průmyslu a industrializaci, o lidských imperfektnostech a i když byl MacGowan výborný textař, pro mnohé i básník, Jem Finer ho podle mého mírně překonal. Na tomto albu se místy objevil problém s MacGowanovým hlasem, který již nebyl schopen vše zvládnout. Toto byla největší potíž alba Hell´s Ditch, vydaného 1990, které již bylo bráno jako nepříliš dobré. Pravdou je, že z původních the Pogues tu toho moc nezbylo, ale kvalita tu stále byla, i když nevyhovovala všem. Místy musel MacGowanovy povinnosti ve zpěvu převzít Spider Stacy, což ale nebylo ono.
V roce 1991 byl MacGowanův alkoholismus tak příšerný, že mu bylo doporučeno opustit kapelu. Učinil tak. Po nějakou dobu s the Pogues hrál ex-Clash Joe Strummer (zemřel 2002) Poslední dvě alba, Waiting for Herb (1993) a Pogue Mahone (1996) byla trochu neprávem opomíjena, neboť smutnou pravdou je, že zpěv nyní nebyl tak kvalitní jako dříve, ale the Pogues nyní realizovali své nápady a hudební fantazie, které byly velmi dobré. Na konci roku 1993 opustil kapelu Philip Chevron, který byl dlouhodobě nemocen a Terry Woods odešel jen o měsíc později, i tak bylo poslední album plné kvalitních skladeb. The Pogues se v dobrém rozešli 1996, čas od času se ještě spojili na ojedinělý koncert.
diskografie:
Red Roses For Me (1984)
Rum, Sodomy And The Lash (1985)
If I Should Fall From Grace With God (1988)
Peace And Love (1989)
Hell's Ditch (1990)
Waiting For Herb (1993)
Pogue Mahone (1995-96)
Essential Pogues (1991)
The Best Of Pogues (1991)
The Pogues, The Rest Of The Best (1992)
The Best Of Pogues, Vol. 1 (1997)
The Best Of Pogues, Vol. 2 (1997)
***
Punk-rockové milníky (10) - 1985: The Pogues
Martin Komárek
8.3.2010
iPunk.cz (link)
1985: The Pogues - Rum, Sodomy and the Lash
6. března 1985 nastupuje Mike Tyson ke svému prvnímu profesionálnímu zápasu. Vyhrává knock-outem v prvním kole.
Těžko říct, kde má propojení punkové a folkové hudby svůj původ, protože je ještě těžší říct, co to ten folk vlastně je. Folk nemá žádné typické spektrum nástrojů, repertoár temp nebo jakoukoliv jinou formu limity, kromě té, že se historicky a kulturně váže na etnicity. Někde na Zemi je možná kraj, kde už i The Who byli folk-punkáči, nicméně jeden z těch mnoha folků všechny ostatní folky naprosto rozmašíroval, a to tak drsně, že při slovním spojení těchto dvou žánrů si většina lidí začne zacpávat uši a křičet: „Jen ty dudy ne!“
31. srpna Robert Ballard objevuje legendární loď Titanic 4 kilometry pod hladinou Atlantického oceánu. O 4 roky později nachází i proslulou bojovou loď Bismarck.
Tam někde na Britských ostrovech se zrodila velká spousta věcí. Jednou z nich je i keltská folková hudba. Spojení s punk-rockem se tu navíc přímo nabízí: sociální hospodské chorály, ufidlané housle, ohulené kytary, rozjeté bicí a utahané dudy... Tohle je přesně to podhoubí, ze kterého ještě dnes čerpají tolik populární uskupení jako Dropkick Murphys, Flogging Molly neb, dejme tomu, i „čeští“ Pipes and Pints. Abychom to zkrátili: z keltské tradice se stal velmi rychle fenomén a všechno to spáchali jedni nacákaní pseudonámořníci, The Pogues.
19. února 1985 William J. Schroeder opouští jako první člověk s umělým srdcem nemocnici.
Keltský folk je ovšem záležitostí spíše skotskou/irskou a The Pogues jsou v podstatě z Londýna, ale kdo by se nad tím pozastavoval, když to šlape? Ono aby to všechno fungovalo, totiž není vůbec jednoduché. Konkrétně na „Rum, Sodomy & the Lash“ působí rovných deset hudebníků, kdy tři z toho ke kapele vlastně ani nepatří, ale to nikdo nesmí poznat. Cítit by naopak měla být nějaká ta padlá sklenička whisky během natáčení, která navodí pocit lehkého námořnického žaludku a odér tradiční irské kamenné hospůdky.
11. května FBI vznáší obvinění proti pěti newyorským hlavám významných mafiánských rodin.
Koketování s tradiční hudbou má blízko k nařknutí z plagiátorství. The Pogues ale nejsou žádnými vykradači tradičních hodnot – jenom trošku, ovšem se svou druhou deskou už ustupují od předělávek a z původně vydaných dvanácti písní obšlehli jenom tři plus jednu, která byla navíc stará jen něco přes deset let a působí spíš jako symbolický dovětek, kterým kapela na dálku vzdává holt kolegovi Ericu Bogleovi.
17. června John Hendricks spouští Discovery Channel.
„Rum, Sodomy & the Lash“ je svým způsobem také jakýmsi vzdělávacím programem. Nemluvím teď jenom o hutných odkazech na pěstované zvyky a tradice vyrytých přímo do vinylu, protože i samotný obal má co říct. Tak například už název desky je ořezanou citací názoru velikána Churchilla na život drsných mužů od moře a artwork alba stylizovanou „předělávkou“ slavného díla Théodora Géricaulta Vor medúzy.
25. května zasahuje Bangladéš tropický cyklon, který si s sebou odnesl asi 10 000 lidských životů. O 6 dní později zasahuje rovných 41 tornád na druhé straně zeměkoule Ohio, Pennsylvanii, New York a Ontario.
Samotné texty představují něco jako zlomené zpovědi těžce zkoušených námořníků a lidí, které štěstí obloukem přeskakuje, ale dá se v nich najít leckdy i něco inspirativního nebo odlehčeného. To, že instrumentálně je to taková malá virtuózní tancovačka vzhledem k žánru, nikoho asi nezaskočí. Prvním dílčím úspěchem desky byl průlom do první stovky se singlem „A Pair of Brown Eyes“. Dost možná za to mohlo i video k tomuto singlu, které je zasazeno do dystopické Orwellovky s názvem 1984, kde je tehdejší premiérka Margaret Thatcher vyobrazena na pozici Velkého bratra a kde si drobnou roli zahrál i Elvis Costello.
25. března 1985 při příležitosti 57. udíleních cen Akademie přebírá Miloš Forman Oscara za Amadea (mimo jiné) jako za nejlepší film
roku 1984.
Album „Rum, Sodomy & the Lash“ se dodnes objevuje v nejrůznějších žebříčcích „alb, která musíte slyšet dříve, než umřete“ a dočkalo se již dvou zásadních převydání. V roce 1989 k základní dvanáctce přibyla na placku bonusová A Pistol for Paddy Garcia, v roce 2004 už deska nesla celých 18 písní díky přidanému EP „Poguetry in Motion“. The Pogues po tomhle albu rozhodně nepadli vysílením a svůj nejznámější hit Fairytale of New York vydávají až o tři roky později na desce „If I Should Fall from Grace with God“, nicméně je to právě tohle dílo, ke kterému se dnes lidé vrací nejraději.
27. června je oficiálně zrušena jedna z nejznámějších dálnic historie, Route 66.
Stejně jako téměř žádná dlouhodobě fungující kapela ani The Pogues neutekli větším personálním obměnám. Po „Rum, Sodomy & the Lash“ stihla kapela sice ještě nahrát pět dlouhohrajících (a v jistých případech i velice úspěšných) desek a dvě dokonce po odchodu zpěváka Shana MacGowana, ale byla to právě tahle změna, která kapele sebrala dech a kompletně ji rozebrala. Na krátký čas frontmana zastoupil samotný Joe Strummer, který se kolem skupiny už delší dobu pohyboval, ale opravdu dohromady se kapela dala až o dlouhá léta později v roce 2001. Nyní The Pogues příležitostně zahrají fanouškům koncert jako legendy, které poslaly na výsluní folk-punk.
V březnu 1985 se stala ale i mnohem důležitější věc, než že dal Tyson někomu do držky, a že Forman vyhrál nějakého Oscara - 11. 3. se totiž narodil jeden za zakladatelů předního českého server o punk-rockové hudbě Vašek "Janskor" Janeček. Tak všechno nej, Vašku!
***
Shane
MacGowan: Trust in chlast
redakce
9.3.2012
iReport.cz (link)
Kolozubý alkoholik Shane MacGowan s pintou černého Guinesse, sklenicí Tullamore a neodolatelně dementním úsměvem je možná větším symbolem zeleného Irska než literát James Joyce. Mnohým se z takové reklamy zvedá žaludek, jiní by zakladateli The Pogues postavili sochu před každý pub.
Ač jeden ze symbolů irské pijácké muziky, narodil se Shane MacGovan v Anglii. Poté, co si ho rodiče jako povedený dáreček na štědrý den roku 1957 v Kentu, vrátili se během následujících několika měsíců do rodného Irska. Tam začal záhy nasávat. Kromě tradičního místního folklóru i pivo a whiskey. V deseti už byl závislý na alkoholu a od čtrnácti pravidelně fetoval. „Rodiče byli ve vztahu k dětem typičtí Irové. Když děcku alkohol chutná, tak ať si ho dá,“ vzpomínal Shane na útlé dětství, kdy kromě chuti lihovin záhy dostal poetickou slinu. Ještě mu nebylo ani 15 a měl za sebou několik vítězství ve školních soutěžích. Jinak silně tíhl k punku, jeho první kapela The Nipple Erectors (později jen The Nipps) nadchla i Paula Wellera z The Jam, vznikla pod přímým vlivem Sex Pistols v roce 1976 a během čtyř let natočila album a několik singlů. Když Sounds otiskl Shanův opilý ksicht na cover jednoho z čísel roku 1976 s titulem Tvář roku, stal se nepřehlédnutelnou ikonou britského folkloru punkové éry. Když však komerčně výrazněji neprorazil ani s kapelou Milwall Chainsaws, odklonil se od punku směrem ke své přirozenosti – irské lidovce, kombinující folk a rockabilly.
POLIB MI PRDEL
The Pogues (původně Pogues Mahone, což je galský výraz pro „polib mi prdel“) dal dohromady s přáteli na sklonku roku 1982 v Londýně a jejich úspěch byl bleskový. Punková divokost, naroubovaná na stejně energický a vášnivý irský protestsong i dupárnu s charakteristickými texty o chlastu, neopětované lásce a hořkosti zklamání byla stejně autentická jako barvotiskově stylizovaná. Sprška hitů (A Pair Of Brown Eyes, Fairytale of New York) a dvojice silných alb (Run, Sodomy And The Lash s produkcí Elvise Costella v roce 1985 a If I Should From Grace With God, 1988) katapultovaly spolek na špičku hitparád. Nabízela se dokonce volná paralela s Jethro Tull, kteří jako hospodští odrbanci podobně vytrhli hudební scénu o 15 let dříve. Image ožralých fuckerů, kteří to umí tak famózně rozbalit, přerostla MacGowanovi přes hlavu. Stal se z něho nespolehlivý flákač (třeba v roce 1988 se vykašlal na několik koncertů, přestože Pogues tehdy otvírali pro samotného Boba Dylana, pamětníci si vzpomenou, že při jedné štaci za něj zaskakoval dokonce Joe Strummer z The Clash) a excentrický piják, který si kolem sebe vytvořil auru básnivého psance a množství nábožných ctitelů, které jeho šílený životní styl děsil i přitahoval. „Nejsem v kapele proto, abych pil mlíko,“ zněla jedna z jeho replik.
TEKUTÉ SMUTKY
V roce 1991 už toho má zbytek kapely po krk a Shane je z The Pogues tvrdě vykopnut, je to však začátek konce samotné kapely, protože návštěvníci koncertu samozřejmě postrádají svou oblíbenou figurku.Pod slupkou drsného násosky se však tetelí citlivá dušička, vhozená do víru těžkých existenčních problémů. Jeho závislost na alkoholu a práškách se ještě zhoršila a mnozí se bojí o jeho život. Kromě duetu What A Wonderful World s Nickem Cavem se totiž na několik let propadá do hlubokého ticha, které přerušuje jen sporadickými vystoupeními, kdy se snaží zpitý pod obraz, zahrát pár písniček a odrecitovat několik básní. Pak mu rupne v bedně a několik týdnů se dokonce ukrývá v Koreji (!), poté se chvíli potácí po irských pubech v New Yorku, je spatřen i v Londýnském metru, kde haleká s kytarou a vyhlíží drobáky od kolemjdoucích.
„Žiju jako pravý Ir, nemůžu to změnit,“ prohlásil o pár let později, kdy se jakž takž zdrchal a založil The Popes. Při koncertech opět chlastal jako duha, zvracel, nadával, plakal a zpíval. To se pak otvírala srdce jako vrata a přijímala ten MacGovanův zvláštní konglomerát obnažené bolesti, beznaděje a vzdoru, z opilých rtů mu kapala hořká o milostná slova, posluchač stál před tím symbolem nekašírované reality jako uhranutý. Není divu, že mezi jeho příznivce a obdivovatele patřili třeba Johnny Thunders, Nick Cave, Bob Dylan nebo Sinéad O’Connor a rádi si s ním střihli nějaký ten song. A když neměl kde spát, otevřel mu rád své dveře v dublinském domově i Bono. Několikrát upadl do kómatu, párkrát se léčil na psychiatrii, ale alkoholu nenechal beze zbytku nikdy. Když se zašklebil téměř bezzubými ústy a nasadil některou z irských lidovek, byl to pořád ten starý dobrý střelec Shane.
BIG MAC
Staroirské lovesongy, skotské rebelské písně, špetka country, punkrockové koření. To vše míchá Shane MacGowan, ať už sólově, s The Popes nebo s The Pogues. To dokumentují fota, o jejichž existenci nemá protagonista možná ani tušení. Opilý Shane u izraelské Zdi nářků, na kterou píše politické vzkazy, opilý Shane vyváděný z hospody, opilý Shane zvracející přímo uprostřed milostné písně o neopětované lásce, opilý Shane na lavičce v parku, věčně opilý Shane ve svém světě, kdy padají zábrany jako podťaté stromy a v alkoholu roztává i ta největší bolest, ty nejhorší mindráky: „Ožralí jak krávy/ Zpívali jsme Galway Bay/ Pak jsem se s tebou v rohu horce líbal/ A protančil noc…“ (Fairytale of New York). Možná, že Shane MacGowan je tak opravdový, až se paradoxně stal v mnoha očích téměř neskutečnou, mýtickou figurkou, kolem níž poletují kultovní zkazky vzdálené pravdě víc než Dublin New Yorku. „Bude mi padesát, ale moc si ze svého života nepamatuju,“ říkal s odzbrojující upřímností, „ale něco přece. Vůni mámy, když mi utírala slzy a vždycky znovu věřila, že neprovedu žádnou lumpárnu. Nebo Dalling Road v Londýně, kde jsem se cítil šťastný a svobodný, nebo teplo dublinský hospody, když udeřila zima a my zpívali The Rare Old Mountain Dew. Zbytek je nepodstatný.“
Podstatná je ale někdy i kocovina, která se ovšem, jste-li zkušený pijec, dá přerazit ranním panákem. Srdce opět zpívá jako loďka, plovoucí po stejné hladině, kterou včera opustila. Ať skutečná, či falešná, láska je věčná. Dokud trvá, jak dodala kdysi jedna moudrá hlava.
***redakce
9.3.2012
iReport.cz (link)
Kolozubý alkoholik Shane MacGowan s pintou černého Guinesse, sklenicí Tullamore a neodolatelně dementním úsměvem je možná větším symbolem zeleného Irska než literát James Joyce. Mnohým se z takové reklamy zvedá žaludek, jiní by zakladateli The Pogues postavili sochu před každý pub.
Ač jeden ze symbolů irské pijácké muziky, narodil se Shane MacGovan v Anglii. Poté, co si ho rodiče jako povedený dáreček na štědrý den roku 1957 v Kentu, vrátili se během následujících několika měsíců do rodného Irska. Tam začal záhy nasávat. Kromě tradičního místního folklóru i pivo a whiskey. V deseti už byl závislý na alkoholu a od čtrnácti pravidelně fetoval. „Rodiče byli ve vztahu k dětem typičtí Irové. Když děcku alkohol chutná, tak ať si ho dá,“ vzpomínal Shane na útlé dětství, kdy kromě chuti lihovin záhy dostal poetickou slinu. Ještě mu nebylo ani 15 a měl za sebou několik vítězství ve školních soutěžích. Jinak silně tíhl k punku, jeho první kapela The Nipple Erectors (později jen The Nipps) nadchla i Paula Wellera z The Jam, vznikla pod přímým vlivem Sex Pistols v roce 1976 a během čtyř let natočila album a několik singlů. Když Sounds otiskl Shanův opilý ksicht na cover jednoho z čísel roku 1976 s titulem Tvář roku, stal se nepřehlédnutelnou ikonou britského folkloru punkové éry. Když však komerčně výrazněji neprorazil ani s kapelou Milwall Chainsaws, odklonil se od punku směrem ke své přirozenosti – irské lidovce, kombinující folk a rockabilly.
POLIB MI PRDEL
The Pogues (původně Pogues Mahone, což je galský výraz pro „polib mi prdel“) dal dohromady s přáteli na sklonku roku 1982 v Londýně a jejich úspěch byl bleskový. Punková divokost, naroubovaná na stejně energický a vášnivý irský protestsong i dupárnu s charakteristickými texty o chlastu, neopětované lásce a hořkosti zklamání byla stejně autentická jako barvotiskově stylizovaná. Sprška hitů (A Pair Of Brown Eyes, Fairytale of New York) a dvojice silných alb (Run, Sodomy And The Lash s produkcí Elvise Costella v roce 1985 a If I Should From Grace With God, 1988) katapultovaly spolek na špičku hitparád. Nabízela se dokonce volná paralela s Jethro Tull, kteří jako hospodští odrbanci podobně vytrhli hudební scénu o 15 let dříve. Image ožralých fuckerů, kteří to umí tak famózně rozbalit, přerostla MacGowanovi přes hlavu. Stal se z něho nespolehlivý flákač (třeba v roce 1988 se vykašlal na několik koncertů, přestože Pogues tehdy otvírali pro samotného Boba Dylana, pamětníci si vzpomenou, že při jedné štaci za něj zaskakoval dokonce Joe Strummer z The Clash) a excentrický piják, který si kolem sebe vytvořil auru básnivého psance a množství nábožných ctitelů, které jeho šílený životní styl děsil i přitahoval. „Nejsem v kapele proto, abych pil mlíko,“ zněla jedna z jeho replik.
TEKUTÉ SMUTKY
V roce 1991 už toho má zbytek kapely po krk a Shane je z The Pogues tvrdě vykopnut, je to však začátek konce samotné kapely, protože návštěvníci koncertu samozřejmě postrádají svou oblíbenou figurku.Pod slupkou drsného násosky se však tetelí citlivá dušička, vhozená do víru těžkých existenčních problémů. Jeho závislost na alkoholu a práškách se ještě zhoršila a mnozí se bojí o jeho život. Kromě duetu What A Wonderful World s Nickem Cavem se totiž na několik let propadá do hlubokého ticha, které přerušuje jen sporadickými vystoupeními, kdy se snaží zpitý pod obraz, zahrát pár písniček a odrecitovat několik básní. Pak mu rupne v bedně a několik týdnů se dokonce ukrývá v Koreji (!), poté se chvíli potácí po irských pubech v New Yorku, je spatřen i v Londýnském metru, kde haleká s kytarou a vyhlíží drobáky od kolemjdoucích.
„Žiju jako pravý Ir, nemůžu to změnit,“ prohlásil o pár let později, kdy se jakž takž zdrchal a založil The Popes. Při koncertech opět chlastal jako duha, zvracel, nadával, plakal a zpíval. To se pak otvírala srdce jako vrata a přijímala ten MacGovanův zvláštní konglomerát obnažené bolesti, beznaděje a vzdoru, z opilých rtů mu kapala hořká o milostná slova, posluchač stál před tím symbolem nekašírované reality jako uhranutý. Není divu, že mezi jeho příznivce a obdivovatele patřili třeba Johnny Thunders, Nick Cave, Bob Dylan nebo Sinéad O’Connor a rádi si s ním střihli nějaký ten song. A když neměl kde spát, otevřel mu rád své dveře v dublinském domově i Bono. Několikrát upadl do kómatu, párkrát se léčil na psychiatrii, ale alkoholu nenechal beze zbytku nikdy. Když se zašklebil téměř bezzubými ústy a nasadil některou z irských lidovek, byl to pořád ten starý dobrý střelec Shane.
BIG MAC
Staroirské lovesongy, skotské rebelské písně, špetka country, punkrockové koření. To vše míchá Shane MacGowan, ať už sólově, s The Popes nebo s The Pogues. To dokumentují fota, o jejichž existenci nemá protagonista možná ani tušení. Opilý Shane u izraelské Zdi nářků, na kterou píše politické vzkazy, opilý Shane vyváděný z hospody, opilý Shane zvracející přímo uprostřed milostné písně o neopětované lásce, opilý Shane na lavičce v parku, věčně opilý Shane ve svém světě, kdy padají zábrany jako podťaté stromy a v alkoholu roztává i ta největší bolest, ty nejhorší mindráky: „Ožralí jak krávy/ Zpívali jsme Galway Bay/ Pak jsem se s tebou v rohu horce líbal/ A protančil noc…“ (Fairytale of New York). Možná, že Shane MacGowan je tak opravdový, až se paradoxně stal v mnoha očích téměř neskutečnou, mýtickou figurkou, kolem níž poletují kultovní zkazky vzdálené pravdě víc než Dublin New Yorku. „Bude mi padesát, ale moc si ze svého života nepamatuju,“ říkal s odzbrojující upřímností, „ale něco přece. Vůni mámy, když mi utírala slzy a vždycky znovu věřila, že neprovedu žádnou lumpárnu. Nebo Dalling Road v Londýně, kde jsem se cítil šťastný a svobodný, nebo teplo dublinský hospody, když udeřila zima a my zpívali The Rare Old Mountain Dew. Zbytek je nepodstatný.“
Podstatná je ale někdy i kocovina, která se ovšem, jste-li zkušený pijec, dá přerazit ranním panákem. Srdce opět zpívá jako loďka, plovoucí po stejné hladině, kterou včera opustila. Ať skutečná, či falešná, láska je věčná. Dokud trvá, jak dodala kdysi jedna moudrá hlava.
Recenze alb
Recenze CD: Snaha dobrá, efekt mizivý
Hynek Just
18.04.2005
Musicserver.cz (link)
Irská legendární kapela The Pogues už bezmála deset let nepřišla s novou deskou. Právě vydávané dvojcédéčko "The Ultimate Collection" má hodně společného s ostatními ultimativními kolekcemi kolegů muzikantů. V dobrém i zlém. Výběr opravdu dobrých písní totiž postrádá dramaturgický cit.
Pomiňme fakt, že výběry mohou samotným umělcům často spíš uškodit než pomoct. A že i pro první seznámení s nimi je lepší obstarat si nejlépe znalcem doporučené řadové album, protože to by mělo vždy držet lépe pohromadě. Ono je totiž velké umění sestavit dobrý výběr. Časté představy vydavatelských společností, že stačí k sobě nahromadit pěkně popořádku rádiové singly, trochu je přemasterovat, doplnit nejlépe nějakou koncertní verzí starého fláku a rychle s koláčem na trh, nekončí většinou moc šťastně. "The Ultimate Collection" Pogues je trochu jiný případ, i když ne o moc. V historii kapely už byly ze stejných písní poskládány rozhodně mnohem lepší výběry.
Recenzovaná kolekce má své klady, abychom začali pozitivně. Poměrně bohatý booklet, dvě CD nahuštěná po okraj, dvakrát dvaadvacet písní v různých verzích. Přístup vydavatele tu byl tedy vcelku poctivý, fanouškům chtěl naservírovat maximum. To dokazuje i dost rozsáhlá vzpomínková výpověď stávajícího flétnisty a vokalisty Spidera Stacyho, která v přidané knížečce zabírá čtyři celé strany drobným písmem. To je ale asi tak jediná hodnota navíc, kterou výběr jinak vesměs profláklých a tisíckrát publikovaných kusů od Pogues obsahuje. Více než kdy jindy je tu sběratel desek kapely ponoukán k výkřikům, že mnohem méně by mohlo znamenat mnohem více. Písně v pořadí, ve kterém jdou na kompilaci za sebou (třeba přiznat, že klíč řazení skladeb není lehké dešifrovat), zkrátka nějak nefungují. Začátek zabírají tracky spíše pomalé a utahanější, teprve v poslední třetině jsou nakumulované vypalovačky typu "Hell's Ditch". Schází tu empatický dramaturgický přístup, jaký byl jasně pozorovatelný například u třináct let staré doplňkové výběrovky "The Rest Of The Best" (mimochodem na recenzované desce je z ní obsaženo devět tracků). To je příklad bestofky, která se dá poslouchat jako samostatné album, která má vývoj, vymyšlené pořadí, parametry klasické studiovky.
Druhé CD "The Ultimate Collection" možná naláká mnohé poguesofily. Záznam koncertu z londýnské Brixtonské akademie z roku 2001 se tváří, vzhledem k tomu, že Pogues jako kapela už od roku 1996 nevydali žádnou desku a oficiálně v podstatě nefungují, jako výjimečná raritka. Zvláště ti, kdo na konci devadesátých let zažili zpěváka Shane MacGowana na fenomenálním vystoupení na pražském E. T. Jamu, se museli na podobně starou živou nahrávku jeho kapely těšit. A právě ti musí zažít největší zklamání. Koncert nemá šťávu, je utahaný, muzikanti ospalí, MacGowen tradičně opilý (tentokrát na rozdíl od pražského koncertu ne tak roztomile a na úkor tahu na bránu). Zvláště vedle původních studiových verzí z CD1 (na živáku jich odsud zazní celých patnáct) jsou ztráta energie a vyschnutí muzikantské euforie patrné až běda.
Snaha velká, výsledek neuspokojivý, místy až kontraproduktivní. Bohužel. Na to, jak byli během čtrnácti let studiové kariéry Pogues aktivní, a na to, jak jsou dodnes originální a nadčasoví kloubením tradičních irských motivů s tím nejzaplivanějším pub rockem, by zasloužili mnohem důstojnější ultimativní zúčtování.
Hodnocení: 6/10
***
Shane MacGowan's Popes: Across The Broad Atlantic
Radek Diestler
15.3.2002
Muzikus.cz, psáno pro: Rock & Pop 2002/03 (link)
Je to stejné zjevení, jako kdyby ODS svého času ukázala opravdového Lájose Bácse. Poslední léta jsme o Shane MacGowanovi slýchali spíše v souvislosti s jeho neúspěšnými pobyty na protialkoholních léčeních a na druhé, v Čechách málo známé sólové album Crock Of Gold (1997) zatím padal prach. Záznam z koncertů na loňských oslavách dne sv. Patrika v New Yorku a v Dublinu (kde byly přesunuty na květen, takže legendární vejpitka stihl oboje) však naznačují, že ve spojení Byrona s imbecilem - MacGowanova charakteristika, zaznamenaná Nickem Kentem - pořád ještě může první přeprat druhého. I když Shane vypadá jako socka z Masaryčky.
Navíc si z prvního Jamu pamatujeme, že ač úplně na krupici (že, pane Dědek?), dokáže zahrát velké divadlo. Totéž lze zopakovat i po pěti letech. Popes - elektrifikovaní jen střídmě, zdaleka ne takoví kraválisté jako na debutu The Snake - mají na zdaru společného díla nemalou zásluhu, i když nejsou bůhvíjak dobře sejmuti (volume doprava!). Ale jejich jistota, tah na branku, cit pro poguesovskou klasiku, překopané irské tradicionály a rock'n'roll zároveň vytvářejí spolehlivou páteř koncertu. Ano, MacGowanův hlas je sice zrychtovaný, dávný řev z plna hrdla se mnohde mění v přidušený chropot - A Pair Of Brown Eyes a Body Of An American, poguesovské delikatesy, to je katastrofa... Ale Shane podává soustředěný výkon a tak uhrává se svou hudební minulostí vesměs čestný výsledek. Což je pozitivní zjištění.
P.S.: Výkon dcery (?) Terezy v závěrečné Fairytale Of New York pohříchu dokládá, že nejen vojevůdcovský talent nebývá vždy dědičný...
Hodnocení: 6/10
***
SHANE MacGOWAN & THE POPES – recenze CD “Across The Broad Atlantic (live)”
Byl to Šéééjn (kdo v Novém Jorku pi/ěl)
…a všichni myši mu tam tancovaly
Radek Strnad
Musicpage.cz
Nazve-li popstar svou kapelu The Popes (Papežové), je to drzost! Udělá-li ale to samé rozšklebenej irskej ochlasta se zubama zkaženýma jak mrtvý jehně povalující se týden na pláži, je to do nebe volající. Něco jako když jinej dělá trika s Janem Pavlem II. s cigaretkou a sloganem Papež hulí marjánu. A to nemluvím třeba o Madonně, která už vzdor svému pseudonymu v karnevalovém reji světového popu vystřídala masky striptérky, cool call girl, dámy, děvky, dance star, kovbojky či roztoužené milenky. Nicméně ani Shane MacGowan, narozený v irském Kentu na První svátek vánoční roku 1957, v době zakládání své doprovodné party The Popes nebyl žádnej hej-počkej. Vždyť předtím deset let (nepo)stál u mikrofonu irských folkpubpunkrockových klasiků The Pogues, kteří byli především zásluhou jeho zpěvu a jeho písniček dokonalí. V roce 1992 pak třeba společně s Nickem Cavem nazpíval duet “(What a) Wonderful World” od Luie Armstronga, ale spolupracoval i s Jesus And Mary Chain, punkery The Clash (jejichž šéfík Joe Strummer jej po odchodu na nějaký čas v Pogues nahradil), The Dubliners a spoustou dalších.
Když Pogues v listopadu 1991 opouštěl, odnášel si křivé zuby, pověstnou chuť na cokoli s promilemi a fůru písniček. S Popes sice na společný debut “The Snake” (1995) nahrál hned tři tradicionály (a snad nic od Pogues), a podobně ‘dopadlo’ i jejich 2. společné album “The Crock of Gold” ze sedmadevadesátého, nicméně jejich novinka je jinší kafčo. Na aktuální živák “Across The Broad Atlantic (Live)”, natočený v den Sv. Patrika v NY sále Webster's Hall totiž logicky vedle kusů Papežů (2, 3, 9, 12, 13 a 16) zařadil i minimálně osm věcí (1, 4, 6, 8, 14, 15, 19 a 20), které hrával ještě s Pogues. Zvlášť závěrečná krásná vánoční balada “Fairytale Of New York”, kterou dřív zpívával s Kirsty MacColl (a v NYC ji s ním odkdákal bůhvíkdo), nebo zlidovělá jistota “Dirty Old Town” tam nemohly chybět! Nejsem si sice zcela jistý, zdali i pro tuto nahrávku platí sestava The Popes Paul McGuinness – kytara, zpěv, Bernie ‘The Undertaker’ France - basa, zpěv, Danny Pope – bicí, percussion, Tom McAnimal - tenor banjo, Kieran Mo OHagan – kytara, zpěv a Colm OMaonlai – píšťaly, nicméně jedno vím určitě: těch dvacet, resp. dvaadvacet skladeb je nabito skvělou atmosférou, velmi slušnými hudebními výkony i repertoárem, nad kterým každej fanda Pogues, Dubliners, Popes, The Wiesseman’s či Tinkers (a vůbec všech, hrajících lehce přitvrzenou irskou lidovou muziku) oblízne všech deset. Jen pracuje-li na pile, může být počet nižší.
Popes maj’sice s Pogues napůl společný repertoir i zobák, kterej ho kokrhal, nicméně ty songy jsou v jejich podání o poznání méně rockové. Samozřejmě že to umí rozjet na plný koule (“” nebo “”) tak, že se neroztančí jen návštěvníci show s s lízlou ochrankou, ale určitě i maník za pípou zn. Guiness, kuchtíci vzadu v kuchyni (odnesou to steaky) a ficky si alespoň při drhnutí riadu zadupaj’ do rytmu. Ale oproti ‘Pougs’ je ta hudba zkrátka jaksi blíž ke svému prazdroji, irské lidovce. Dovolím si proto tvrdit, že jí nepohrdnou ni návštěvníci Port a dalších podobných, ale že je sto rozhýbat i tatíky v zakouřené hospůdce či omladinu na mejdanu. “Hm, u takový hudby bych asi usnula”, zareagovala kamarádka, když jsem jí “Across The Broad Atlantic (Live)” relativně tiše pustil. To by sice v některých případech nemuselo být na škodu, ale ono asi taky dost záleží na síle a intenzitě muziky, která právě z beden hraje. S fest volume doprava i jazz může bejt pěknej rachot, natož tenhle hnedle akustickej hospodskej lidovej nářez party okolo chlapíka s hlasem vychlastaným a tváří sympatickou.
Pokud vás tedy (i díky výše popsanému CD) TA hudba chytá, mrkněte se po též letos vydané kompilaci “The Very Best of Pogues”, a třeba i zkuste otravovat filmové distributory s uvedením loňského snímku irské režisérky Sarah Share “If I Should Fall From Grace: The Shane MacGowan Story” do našich kin. Doporučenou literaturou pak je (nejen v Irsku) dlouho očekávaná biografie od Joe Merricka "The Life And Music Of Shane MacGowan", či prý poněkud pikantní vzpomínání Shaneovy přítelkyně Victorie Clarke, kniha s všeříkajícím názvem “A Drink with Shane”. A nebudete-li toho ještě pořád mít dost vy nenasytové, prubněte třeba ještě loňské první sólové album The Popes “Holloway Boullevard”, kde Shane zpívá, a kam s kluky psal hned tři písničky. No není to hodnej chlapec?!
Seznam skladeb: 1. “If I Should Fall From Grace With God”, 2. “Rock´n´Roll Paddy”, 3. “Nancy Whiskey”, 4. “A Rainy Night In Soho”, 5. “Poor Paddy Works On The Railway”, 6. “The Broad Majestic Shannon”, 7. “Instrumental”, 8. “Dirty Old Town”, 9. “Mother Mo Chroi”, 10. “Body Of An American”, 11. “Granuaille”, 12. “More Pricks Than Kicks”, 13. “Aisling”, 14. “A Pair Of Brown Eyes”, 15. “Streams Of Whiskey”, 16. “Lonesome Highway”, 17. “Angel Of Death”, 18. “Sick Bed Of Cuchulainn”, 19. “Irish Rover”, 20. “Fairytale Of New York”
Shane MacGOWAN & The Popes: “Across The Broad Atlantic (Live)”
Eagle Records / BMG Ariola, 2001
čas: 74:39
Hodnocení autora: * * * * * * 1/2 (6,5/7) za ten hlas, za hity a skvělou atmosféru, úspěšně přenesenou na CD
***
Shane MacGowan´s Popes
Across The Broad Atlantic
Sony
Miloš Janoušek
folknet.host.sk (link)
Shane MacGowan je Ír, o ktorom sa šíria legendy - neveľa je ich pozitívnych a k tým nejpozitívnejším nesporne patrí jeho muzikantstvo. To už presvedčivo dokázal v materskej skupine The Pogues, a na rozdiel od jeho niekdajších spoluhráčov spoľahlivo existuje aj dnes, v novej skupine The Popes.
Album Across The Broad Atlantic zachytáva vystúpenia v atmosfére osláv Dňa sv. Patricka, najintenzívnejšieho írskeho sviatku, na ktorom MacGowan už roky patrí k tradičnému inventáru. MacGowan v roku 2001 zároveň vystúpil na oslavách v Dubline aj v New Yorku a 75-minútová nahrávka Across The Broad Atlantic prináša zostrih z oboch týchto koncertov. Búrlivá atmosféra je vhodným pozadím pre prierez najúspešnejších piesní jednak z niekdajšieho poguesovského obdobia, ale aj z terajšej sólovej kariéry, a keď koncert začne razantnou If I Should Fall From Grace With God, je hneď od začiatku zrejmé, že MacGowan nie je interpretom zasnených balád. Lakonické komentáre medzi pesničkami sú zredukované na minimum aj z dôvodu "neskorej nočnej hodiny", ktorá sa na niektorých miestach prejaví miernym intonačným zaváhaním, spevák však vie, že jeho diváci neprišli kvôli kantilénam a a írske "dupáky" vypaľuje s neomyľnou presnosťou i drajvom. A keď mnohotisícový dav s MacGowanom spieva A Rainy Night In Soho a Fairytale of New York,je jasné, čo pre Írov stelesňuje tento zvláštný chlapík. Ale asi nielen pre Írov.
***
Aktuality
Rádio BBC zrušilo cenzuru vánočního hitu skupiny Pogues
19. 12. 2007
mam.cz (link)
Vlna kritiky přiměla britské rádio BBC zrušit svůj cenzorský zásah do slavného vánočního hitu irské skupiny Pogues a ode dneška ho opět hraje v jeho původní peprné verzi. Snaha stanice o odstranění vulgárnějších výrazů se totiž nelíbila posluchačům ani matce již zesnulé zpěvačky kapely Kirsty MacCollové. Pod tímto tlakem se rádio rozhodlo ustoupit a píseň necenzurovat.
Píseň Fairytale of New York nahráli před dvaceti lety Pogues spolu se zpěvačkou Kirsty MacCollovou. Sporné výrazy faggot (teplouš) a slut (coura) tam zazněly při výměně názorů mezi zpěvačkou a frontmanem kapely Shanem MacGowanem.
Původní rozhodnutí bylo podle vyjádření zaměstnance BBC Andyho Parfitta "nesprávné", uvedly dnes internetové stránky BBC News. Vzniklo prý z obav stanice Radio 1, že by původní verze "některým posluchačům mohla připadat urážlivá".
Ale sesterská stanice Radio 2 na tuto snahu reagovala prohlášením, že bude hrát song v nezměněné podobě. Cenzorský záměr vznikl podle Parfitta "před několika měsíci" jako součást revize starších nahrávek uváděných stanicí.
Jean MacCollová, matka zpěvačky, která zemřela v roce 2000, když ji zachytil závodní člun u pobřeží Mexika, označila snahu o cenzuru písně za absurdní. A mluvčí kapely jej komentovala slovy, že muzikanty nejspíš pobaví: "Tenhle song patří k Vánocům jako projev královny a vánoční pudink a teď je najednou urážlivý," řekla. "To mě zarazilo a myslím, že členy kapely to náramně pobaví."
Píseň je v Británii stále oblíbená a vyhrála už několik anket o nejlepší vánoční song.
***
Ako BBC Radio 1 cenzurovalo 20 rokov starú vianočnú skladbu
Patrik Marflák
19. 12. 2007
hudba.sk (link)
Britské Radio 1 včera vyvolalo vlnu kritiky po tom, ako jeho predstavitelia cenzurovali slová v skladbe 'Fairytale of New York' od folk-rockových The Pogues. Predstavitelia Radia 1 však vzápätí dokázali svoju profesionalitu a krok cenzúry prehodnotili.
Song 'Fairytale of New York' od írsko-anglickej skupiny The Pogues, kombinujúcej tradičný keltský folk s rockovými a punkovými vplyvmi, sa stal v roku 1987 veľkým hitom a dosiahol v rebríčku singlov 2. miesto. Keďže ide o skladbu s vianočnou tematikou, i tento rok sa jej pozícia v rebríčku posilňuje a rádiá ju hrávajú veľmi často. V posledných troch rokoch bola dokonca v ankete hudobnej stanice VH1 UK zvolená za najlepšiu vianočnú skladbu.
Balada, ktorej autorom je člen The Pogues Shane McGowan, rozpráva príbeh opitého starca - írskeho imigranta v New Yorku, ktorý v predvečer Štedrého dňa, spomína na zničený vzťah. Veľká časť skladby je dialógom, ktorý v jeho predstavách vedú dvaja mladí ľudia - on a jeho stratená láska. V dialógu, ktorý je akousi trpkosladkou hádkou zamilovaných o životných nádejách, alkoholizme, drogách, Vianociach a New Yorku, pritom využívajú pejoratívne hovorové výrazy.
Producenti britského Radio 1 sa po 20 rokoch vysielania skladby v plnom znení rozhodli cenzúrovať slovo "faggot" (výraz bežne označujúci pečeňový karbonátok, no pejoratívne používaný v zmysle teploš, buzna). No nielen toto slovo spievané speváčkou Kirsty Maccoll zo skladby odstránili, pretože skladba v pôvodnom znení bola údajne nevhodná pre deti. Cenzurovali taktiež spojenie "an old slut on junk" (v preklade stará šľapka na fete).
Hovorca rádia včera tento krok odôvodnil slovami: "Nepretržite venujeme pozornosť sledovaniu jazyka použitého v hudbe a jeho dopadu na našich poslucháčov." Radio 1 sa tak práve teraz dodatočne rozhodlo cenzúrovať skladbu, ktorá bola súčasťou predvianočného vysielania počas posledných 19 rokov.
Krok Radia 1 však nezostal bez kritiky a ako prvá sa ohlásila Jean MacColl, matka zosnulej speváčky Kirsty Maccoll: "Myslím si, že je to patetické, naozaj si to myslím. Je to úplný nezmysel. Skutočne, toto je úplne absurdné."
"Shane napísal jednu z najkrajších skladieb, ktorej charaktery sú skutočné, naozaj žijú a cítite k nim sympatie." - povedala, že Jean MacColl na obhajobu textu piesne a dodala: "Je to dvojica mladých ľudí s ťažkým životom. A toto je spôsob, akým sa spolu rozprávajú. Dnes máme množstvo bezdôvodnej vulgárnosti zo všetkých strán, ktorá podľa mňa nie je vôbec potrebná."
Jean MacColl nebola jedinou, kto sa proti tomuto kroku postavil. Na základe množstva sťažností sa Andy Parfitt z Radia 1 ešte včera večer poslucháčom a fanúšikom The Pogues ospravedlnil a skladba opäť hrá v pôvodnom znení. BBC Radio 1 teda napokon preukázalo svoj profesionálny prístup k hudbe a fanúšikom a je tak (nielen hudobnou dramaturgiou) i naďalej vzorovým príkladom verejnoprávneho rozhlasu.
Zdroj: Music-news.com, Nme.com, wikipedia.org
Foto: Pogues.com, Kirstymaccoll.com
***
Opilecká balada je opäť najobľúbenejšia
17. 12. 2005
dennik.sme.sk (link)
Opilecká balada o láske a smútku sa druhý rok po sebe stala najobľúbenejšou britskou vianočnou piesňou. V rebríčku zostavenom na základe hlasovania divákov hudobného kanála VH1 na prvom mieste skončila Fairytale of New York od skupiny The Pogues.
"Bol Štedrý deň, dievčatko, na záchytke...," začína sa dueto Shane MacGowana a hosťujúcej Kirsty McCollovej, ktorí si následne vymieňajú urážky vo zvučnom, ale nežnom príbehu. Pieseň vznikla v roku 1987 a na dojímavosti jej pridala smrť MacCollovej, ktorá tragicky zahynula. (tasr)
***
Ohlasy Shaneova vystoupení na festivalu Pohoda Trenčín
Div sa svete, Pohoda nasucho!
Reportáž z Bažant Pohody 2002 – diel predposledný
Rado Ondřejíček
22.7.2002
Inzine.sk (link)
(...) Čakalo sa na hlavnú hviezdu dňa a čakalo sa dlho. Shane MacGowan sa na pódium nakoniec predsa len dostal. Zhrbený, takmer nepohyblivý, šúchajúci sa o paličke zo všetkého najviac pripomínal žltého dědu Simpsona. Problém je, že táto ledva živá a sťažka chodiaca reklama na Antabus má momentálne 44 rokov! Nuž ale pravdepodobne ho to baví, inak by si hneď z príchodu, aspoň tak vravia očití svedkovia, nedal tri decové borovičky a následne nepresedlal na usrkávanie obľúbeného Absinthu. Presne podľa toho aj vyzeral koncert – bol vynikajúci. Shane veľmi neintonoval, zabúdal texty, občas spieval niečo iné, ako hrala jeho trojčlenná kapela (tá sa ale, zvyknutá na podobné skúšky pripravenosti, dokázala veľmi rýchlo prispôsobiť) a medzi pesničkami bľabotal asi tak jazykom trojročného dieťaťa s poruchou reči. Lenže, neočakávali sme od neho práve toto? Telom troska, dušou stále punker, obmedzil svoju pódiovú performance na mlátenie paličkou po mikrofóne a po čineloch, mrzuté zhadzovanie stojanov, popíjanie z dvoch pohárov a neustále fajčenie cigariet, ktoré mu už zapálené zo zákulisia prinášal jeho dvorný rozkuřovač. Začínalo sa hneď s If I Should Fall From The Grace With God a došlo aj na Dirty Old Town a ďalšie folk-punk-drunk hitovice. Ej veru, dobrú zábavu spravil, šelma jedna zubatá.
***
Trenčiansky festival Pohoda splnil očakávania a prilákal tisíce ľudí
Michal Frank
27. 7. 2002
Korzar.sme.sk (link)
(...) České stars vystriedal Ír Shane MacGowan so svojou skupinou Popes (Pápeži), ktorú založil po rozpade legendárnych Pogues. No, ono to ani nebol rozpad, skôr ho jeho spoluhráči vykopli kvôli permanentným problémom s drogami a alkoholom. V tomto smere je Shane legenda ešte viac než v hudbe. Aj keď jeho suseda Sinéad O´ Connor s ním naspievala jeden song, viac sa písalo o tom, ako naň raz zavolala políciu...
Bezzubý Shane sa však v Trenčíne dopotácal (potužený borovičkou) na pódium. "Pápeži" si publikum svojou jednoduchou svižnou hudbou získali. Nevadilo ani, že ich frontier elegantnou paličkou búchal po mikrofóne či po čineloch, alebo neutrafil rytmus. Muzikanti sa mu prispôsobili. A punkovo ladené pesničky čerpajúce z írskeho folklóru nemohli sklamať.
Shane MacGowan nesklamal - opil sa ako cap
Michal Frank
22. 7. 2002
Korzar.sme.sk (link)
(...) Po Lucii sa predstavil legendárny bezzubý alkoholik Shane MacGowan so svojou skupinou Popes. V ráznej punkovej podobe zahrali "pápeži" niekoľko piesní vychádzajúcich z írskeho folklóru. Shane neostal svojej povesti nič dlžný. Ešte v Bratislave mu zachutila borovička a v Trenčíne bol už riadne potrundžený. (...)
***
Top Pick: Pogue's frontman brings 'big sharp axe' to Slovakia
MacGowan's Irish Popes highlight the Trenčín Pohoda festival.
Zuzana Habšudová
15 Jul 2002
The Slovak Spectator (link)
"SHANE MacGowan is very famous in Ireland, even legendary. He's a bit of a tragic figure. His teeth are a mess, and he is clearly going to drink himself to death. Most people are amazed he's still alive, but the drinking is all part of his charm," says Deirdre Tynan from Dublin.
"He's the most outrageous yet musically competent exponent of contemporary Irish music with a traditional feel - forget the Kelly family and The Corrs - MacGowan and the Popes is where it's at."
Shane MacGowan, 44, and his Irish 'pub band' the Popes are expected to headline the largest music festival in Slovakia, Pohoda 2002, over the July 19 and 20 weekend. Festival organisers expect 132 bands from 20 countries, although they admit to worry that the hard-drinking MacGowan may not have recovered by that time from an exhausting concert at the Forest Glade Festival in Austria's Wiesen on July 6.
"We hope that he [MacGowan] will last until our festival," said Michal Kaščák, Pohoda's organiser, adding he was well aware of MacGowan reputation for coming to concerts drunk or, sometimes, not showing up at all.
If the latter is the case, there should be no problem, says Pohoda colleague Pavol Murín. "If he drops out, the band's guitarist [Paul McGuinness] will back up on vocals, as sometimes happens."
A singer, composer, poet and almost toothless alcoholic, MacGowan grew up in Ireland but moved to London at the age of six with his parents. While his talent as a poet blossomed in England and won him a scholarship to the famous Westminster private school (he was later expelled for drugs), MacGowan says his early childhood years spent in Ireland were his best.
He later fronted and composed for a succession of bands in the 1970s, starting with the Nipple Erectors, which became the Nips. After the band broke up in the 1980s, he formed the legendary Pogues, which changed name to the current Popes in 1994.
His music draws on traditional Irish themes and tunes with a punk-style energy. The first Popes' CD, The Snake, contains a duet with Sinead O'Connor, while the band's latest album, Rare Oul'Stuff, has just been released. His most remarkable work, however, was done during the Pogues era, including albums such as Rum, Sodomy & the Lash (1985) and If I Should Fall From Grace With God (1988).
"The vulgarness of some of his lyrics could be called 'earthiness' instead," says Tynan. "Either way, Shane MacGowan is a showman extraordinaire, well worth seeing, even if he's too drunk to remember the words of a song he wrote himself."
Shane MacGowan's Popes will hit the state at the Pohoda festival at 22:00 on July 19, in the exhibition area of the western town of Trenčín. For more information and exact festival schedule check out www.pohodafestival.sk.
***
Ostatní
Najlepšie „vianočky“
10 najlepších vianočných skladieb
Daniel Baláž
19.12.2002
Inzine.sk (link)
(...)
1. The Pogues & Kirsty MacColl – Fairytale Of New York
Nemôžem si pomôcť. Ťažko povedať, či je celý zázrak v tom, ako Shane MacGowan, prenasledovaný všetkými írskymi zubármi, svojím opileckým vokálom nie celkom úspešne, ale pôvabne prenasleduje filigránsku melódiu tohto podceňovaného hitu. Určite je v tom i kontrast s náruživým prejavom nebohej Kirsty MacColl. Tak či onak, kedykoľvek tí dvaja v stoptajme zaspievajú „...The boys of the NYPD choir were singing Galway Bay and the bells were ringing out for Christmas day“, prebehne mi po chrbte ten najpríjemnejší mráz.
***
Proč zrovna rolničky?
Jak vzniká alchymie vánočního hitu na americkém trhu i v českých rádiích
Ondřej Horák
23.12.2023
Deník N (link)
(...)
Vánoce pro všechny
Definici bezčasí naplnil i jeden nepravděpodobný, ale o to upřímnější vánoční hit. Když na konci letošního listopadu v 65 letech zemřel zpěvák Shane MacGowan, internetem se šířily záběry z ulic Dublinu, kde davy zpívaly Fairytale Of New York od kapely Pogues. Podobné scény se ale opakovaly každý rok, často v New Yorku, do jehož romantického obrazu MacGowan píseň zasadil.
Lidé se scházeli v tamních barech, na Times Square nebo vánočních trzích a pěli text obsahující výrazy jako grázl, pobuda, šmejd, červ, ubohej buzerant nebo sjetá štětka.
Londýnská kapela Pogues vždy stála mimo čas a prostor. Vznikli v roce 1982, místo aby hráli tehdy určující post punk nebo 2tone, svou hudbu vztáhli k univerzálním příběhům a melodiím znějícím už stovky let. MacGowan patřil k první generaci londýnských Irů, gaelskou lidovou hudbu protkl punkovou energií, vrátil na kulturní mapu a přitáhl k ní mladé publikum.
Vážně míněnou vánoční skladbu by fanoušci punkové kapele odpustili těžko. Jenže pro Pogues bylo něco takového samozřejmé. Neměnnost chápali jako výchozí bod. Že se MacGowan narodil na Boží hod roku 1957, bylo už jen lehké přitakání osudu.
Od roku 2005 se Fairytale of New York každé Vánoce dostala do britské top 20, v době uzávěrky tohoto textu je na páté příčce. Ve vzpomínce na MacGowana se fanoušci snaží dostat píseň na první místo, zatím dosáhli jen na druhé.
Pogues začali na vánoční baladě pracovat v roce 1985, kdy vydali oceňovanou nahrávku Rum Sodomy & the Lash. První verzi rozepsal hráč na banjo Jem Finer. Zamýšlel píseň o námořníkovi, jemuž na promrzlém moři chybí milovaná. Motiv ale smetla Finerova žena jako klišé.
„Vynech námořníky a poslouchej sousedy, pro všechny nejsou Vánoce šťastné,“ řekla mu tehdy. Tak vznikla kostra příběhu zamilovaného páru, který na Štědrý den prochází těžkými časy, aby nakonec došel ke smíření. To jsou ostatně Vánoce, které si pamatujeme mnohem víc než ty zasněžené.
***
Proč zrovna rolničky?
Jak vzniká alchymie vánočního hitu na americkém trhu i v českých rádiích
Ondřej Horák
23.12.2023
Deník N (link)
(...)
Vánoce pro všechny
Definici bezčasí naplnil i jeden nepravděpodobný, ale o to upřímnější vánoční hit. Když na konci letošního listopadu v 65 letech zemřel zpěvák Shane MacGowan, internetem se šířily záběry z ulic Dublinu, kde davy zpívaly Fairytale Of New York od kapely Pogues. Podobné scény se ale opakovaly každý rok, často v New Yorku, do jehož romantického obrazu MacGowan píseň zasadil.
Lidé se scházeli v tamních barech, na Times Square nebo vánočních trzích a pěli text obsahující výrazy jako grázl, pobuda, šmejd, červ, ubohej buzerant nebo sjetá štětka.
Londýnská kapela Pogues vždy stála mimo čas a prostor. Vznikli v roce 1982, místo aby hráli tehdy určující post punk nebo 2tone, svou hudbu vztáhli k univerzálním příběhům a melodiím znějícím už stovky let. MacGowan patřil k první generaci londýnských Irů, gaelskou lidovou hudbu protkl punkovou energií, vrátil na kulturní mapu a přitáhl k ní mladé publikum.
Vážně míněnou vánoční skladbu by fanoušci punkové kapele odpustili těžko. Jenže pro Pogues bylo něco takového samozřejmé. Neměnnost chápali jako výchozí bod. Že se MacGowan narodil na Boží hod roku 1957, bylo už jen lehké přitakání osudu.
Od roku 2005 se Fairytale of New York každé Vánoce dostala do britské top 20, v době uzávěrky tohoto textu je na páté příčce. Ve vzpomínce na MacGowana se fanoušci snaží dostat píseň na první místo, zatím dosáhli jen na druhé.
Pogues začali na vánoční baladě pracovat v roce 1985, kdy vydali oceňovanou nahrávku Rum Sodomy & the Lash. První verzi rozepsal hráč na banjo Jem Finer. Zamýšlel píseň o námořníkovi, jemuž na promrzlém moři chybí milovaná. Motiv ale smetla Finerova žena jako klišé.
„Vynech námořníky a poslouchej sousedy, pro všechny nejsou Vánoce šťastné,“ řekla mu tehdy. Tak vznikla kostra příběhu zamilovaného páru, který na Štědrý den prochází těžkými časy, aby nakonec došel ke smíření. To jsou ostatně Vánoce, které si pamatujeme mnohem víc než ty zasněžené.
***
Shane - nekrology:
Zemřel irský rebel Shane MacGowan.
Proslavil ho hit Fairytale of New York
Tomáš Šťástka, Jindřich Göth
30.11.2023
Idnes.cz (link)
Ve věku 65 let zemřel Shane MacGowan. Irský zpěvák, skladatel a lídr punkfolkové skupiny The Pogues se mimo jiné proslavil vánočním hitem Fairytale of New York. O smrti hudebníka, který se celý život potýkal s alkoholem a drogami, informovala jeho žena Victoria Mary Clarke na Instagramu.
„Nevím, jak to mám říct, tak prostě takhle. Shane...odešel k Ježíši a Marii a ke své nádherné matce Therese,“ uvedla McGowanova manželka na Instagramu a prohlásila také, že Shane MacGowan pro ni znamenal celý svět.
„Bude vždy světlem, které před sebou vidím, měřítkem mých snů, láskou mého života. Nejkrásnější duší, úžasným andělem, sluncem, měsícem, začátkem a koncem všeho, co je mi drahé,“ rozloučila se Victoria Mary Clarke vroucími slovy s bouřlivákem Shanem, jehož organismus nevydržel boj s encefalitidou.
Shanova žena ještě před několika dny sdílela na sociálních sítích nadějeplný vzkaz, že se zpěvák cítí lépe a mohl opustit nemocnici.
Na jeho nedobrém fyzickém stavu se také podepsala letitá nezřízená konzumace alkoholu a drog, nicméně Shane MacGowan byl ryzí punker a, jak sám před lety prohlásil, „nezpíval v kapele proto, aby pil mléko“.
Zpěvákův mluvčí potvrdil, že Shane MacGowan zemřel pokojně v 3:30 ráno 30. listopadu a během jeho odchodu byly přečteny modlitby a provedeno poslední pomazání.
Shane MacGowan se do divokého života obul rovnýma nohama. Narodil se 25. prosince 1957, přičemž geny udělaly své. „Rodiče byli, co se výchovy týče, typičtí Irové. Když děcku chutná alkohol, ať si zavdá,“ vzpomínal na své dětství. V deseti letech byl závislý na alkoholu a od čtrnácti pravidelně užíval drogy.
Zároveň ale byl činný i literárně a hudebně. V patnácti letech za sebou měl několik vítězství ve školních literárních soutěžích a pod vlivem punkerů Sex Pistols založil kapelu The Nipple Erectors, později The Nipps.
Největší věhlas si ale získal jako frontman The Pogues – původní název kapel mimochodem zněl Pogue Mahone, což je galský výraz pro „polib mi p**el“. Kapela vznikla v roce 1982 a díky nespoutané, živelné muzice, v níž se punková dravost objala s irskou melodikou, si okamžitě našla zástupy příznivců.
V roce měli jeho nevyzpytatelného chování ostatní The Pogues až nad hlavu a Shane se musel poroučet. Což byl ovšem prakticky konec kapely, protože frontman byl jejím poznávacím znamením a největším tahákem. MacGowan potí založil skupinu Shane MacGowan And The Popes.
MacGowanova hudba zní v několika filmech, například Mé soukromé Idaho, Basquiat nebo Můj nejmilejší bar. V roce 2020 natočil režisér Julian Temple dokumentární film Hrnec zlaťáků: Pár drinků se Shanem MacGowanem, v němž kromě titulní hvězdy účinkuje Johnny Depp, Bono, Nick Cave nebo Bobby Gillespie, frontman kapely Primal Scream.
***
Zemřel zpěvák Shane MacGowan, lídr The Pogues.
V Česku na něj vzpomínal Depp
Kultura, ČTK
30.11.2023
Aktualne.cz (link)
Ve svých písních čerpal z literatury, mytologie i Bible. Ve věku 65 let zemřel irský zpěvák a skladatel Shane MacGowan, lídr kapely The Pogues, která spojovala tradiční irskou hudbu s ostrým punk rockem. Frontman prošlapal cestu sestavám jako Flogging Molly nebo Dropkick Murphys, také byl ale znám alkoholovými excesy.
MacGowan byl loni v prosinci hospitalizován, letos strávil několik měsíců na jednotce intenzivní péče. Úmrtí s odkazem na rodinu ve čtvrtek potvrdil britský deník Guardian. Ten připomíná i hudebníkův rozhovor pro časopis NME z roku 1983. Tehdy Pogues zhruba rok po založení začali být slavní. "Všechno, co se dalo udělat s tradičním formátem rockové kapely, už někdo udělal. My děláme muziku od kořenů, silnější, naštvanější, emocionálnější," říkal.
Syn irských imigrantů narozený v britském Kentu často psal o irské kultuře, nacionalismu a zkušenosti příslušníka irské diaspory. "Má vzácný talent spojovat v sobě Byrona s imbecilem," poznamenal o MacGowanovi britský kritik Nick Kent v knize Těžkej nářez.
Kromě originálního zpěvu zpěvák přitahoval pozornost tím, že neměl zuby, na pódiu se často potácel opilý a zapomínal texty. V čele Pogues vydržel do roku 1991, než ho spoluhráči pro nespolehlivost a závislost na alkoholu vyhodili uprostřed turné. Krátce jej v sestavě nahradil Joe Strummer ze známějších The Clash.
MacGowan si následně založil nový band The Popes, s nímž natočil několik alb. Roku 1997 účinkoval v populární skladbě Perfect Day od Loua Reeda, načež se roku 2001 znovu vrátil k Pogues a absolvoval s nimi ještě několik turné.
Právě v rámci sólové kariéry hudebník několikrát navštívil Česko. Roku 1996 se účastnil festivalu Jam '96 na pražském koupališti Džbán, kde na sebe diváky nechal dlouho čekat. "Tak se ukaž, opilče," pokřikovali na něj fanoušci podle reportáže Lidových novin. Zpěvák se "připotácel se na pódium 'stylově' opilý, s kelímkem piva, téměř neschopen artikulované řeči", avšak když začal se skupinou The Popes zpívat irskou hospodskou muziku hranou s punk-folkovým nábojem, jazyk se mu postupně rozvazoval, uvedly Lidové noviny.
Naposledy MacGowan roku 2004 opět s kapelou The Popes hrál na festivalu Respect, tehdy konaném na pražské Štvanici. "Kupodivu nejen nedokázal přitáhnout masové publikum, ale také jeho vystoupení bylo zdaleka největším propadákem jinak velmi zajímavého programu," uvedl v recenzi časopis Mladý svět.
O svém životě hudebník roku 2001 vyprávěl v knize nazvané A Drink with Shane MacGowan, kterou napsal se svou ženou Victorií Mary Clarke. Podle ní později vznikl dokument nazvaný Hrnec zlaťáků: Pár drinků s Shanem MacGowanem, jejž předloni na karlovarském festivalu představil populární hollywoodský herec Johnny Depp. Ten se s MacGowanem přátelil, snímek produkoval a sám v něm vystupuje.
Při projekci ve Varech irskému zpěvákovi tleskal a do mobilních telefonů na dálku mával zaplněný velký sál hotelu Thermal. "Nikdy se nepokoušejte držet krok se Shanem MacGowanem," řekl divákům Depp s odkazem na MacGowanovu slabost pro alkohol. "Když jsem ho viděl poprvé, řekl jsem si: panebože, ten člověk se nedožije 14 dnů, ten to nedá. A to bylo před 30 lety," dodal.
MacGowanova žena ve Varech řekla, že manžel má z uvedení filmu radost. "Má rád tuhle zemi, má rád Prahu, má rád české pivo. Říkali jsme mu, že půjdeme do pivních lázní, na což se chystáme, a to ho také potěšilo," uvedla.
***
Básník všech pankáčů.
Shane MacGowan z The Pogues dal špíně vznešenost
Miloš Hroch
1.12.2023
SeznamZpravy.cz (link)
McGowanova kapela The Pogues přenesla v 80. letech irské legendy do ulic Londýna, kde punková generace oslavovala úpadek. Přestože se mluvilo o jeho alkoholických excesech, Shane MacGowan byl jedním z velkých rockových vypravěčů.
V roce 1989 svolal britský hudební časopis NME k jednomu stolu „tři jezdce apokalypsy“. Nick Cave, Mark E. Smith z post-punkové kapely The Fall a Shane MacGowan z folk-punkové skupiny The Pogues byli všichni tři svým vlastním způsobem outsideři. Jeden pocházel z bývalé britské kolonie, další z upadajícího post-industriálního města a poslední byl potomkem irských imigrantů. „Takže NME si myslí, že jsme poslední tři hrdinové rokenrolu, že jo?“ pokládal Cave řečnickou otázku. „Patolízalští sráči,“ odsekl MacGowan, „ve skutečnosti nás mají za tři případy s nejtěžším poškozením mozku v dějinách rokenrolu“.
Každý u stolu přinesl do rockové hudby zvláštní druh vypravěčství. Cave vyprávěl mordýřské balady o zdecimovaných duších, které hledaly spásu; Smith posílený psychedeliky a amfetaminy si v písních představoval, jak se jeho rodného Manchesteru v noci zmocňují gobliny a skřeti, přičemž stvořil vlastní verzi severoanglického psychického realismu.
MacGowan uměl do písní vměstnat příběhy z předkřesťanské irské mytologie, bojovníky IRA za nezávislost Irska, nebojácné námořníky a pábitele z londýnských putyk, přičemž s kapelou Pogues našel způsob, jak skloubit dvě nejvíc proletářské hudební formy: irskou lidovou hudbu a anarchický punk. MacGowan se skupinou, kde hrálo banjo i akordeon, přenesl irský folklor do města – imigrantům písně Pogues připomínaly domov a apokalyptické vize se podivuhodně hodily do Londýna, kde punková generace se sebedestruktivními sklony oslavovala úpadek západní civilizace a divoce tančila na jejím hrobě.
Když MacGowan zemřel 30. listopadu ve věku pětašedesáti let, Cave přispěchal jako první se vzpomínkou: „Navzdory našemu svéhlavému chování jsme oba měli romantickou povahu. Rozpoznali jsme to jeden v druhém – a sdíleli jsme taky lásku ke slovům a psaní.“ Cave zpíval MacGowanovy písně jako „Rainy Days in Soho“, stejně tak je zpívala Sinnead O’Connor a další. Hudba Pogues se proslavila díky pijáckým hymnám jako „Streams of Whiskey“ z debutového alba Red Roses for Me z roku 1984, které alespoň na chvíli udělaly z excesivního pití půvabnou a vznešenou činnost. V knize Těžkej nářez o něm hudební kritik Nick Kent řekl: „Má vzácný talent spojovat v sobě Byrona a idiota.“
Svůj průlom do mainstreamu a hitparád zaznamenali Pogues v roce 1987 se skladbou „Fairytale of New York“ – stala se nepravděpodobným vánočním hitem, kde se MacGowan ve zpěvu střídá s písničkářkou Kirsty MacColl a hrají rozhádaný pár o Štědrém večeru. Jeho vypravěčský talent se projevil především na první trojici desek včetně Rum Sodomy & The Lash z roku 1985 a následující If I Should Fall from Grace with God z roku 1988, kde přistál taky jejich jediný vánoční song. O pár let později dostal MacGowan z kapely padáka, protože se jeho chování díky nadměrnému pití a drogám stalo nepředvídatelné – a od téhle chvíle se tisk soustředil víc na jeho chatrné zdraví, vypadané zuby, pochybný životní styl.
Na truc si založil kapelu The Popes, nahrál několik sólovek a hostoval všude možně. Možná nejvýstižnější pro období devadesátých let je záznam z MTV, kde se MacGowan objeví v černých brýlích po boku Caveovy kapely Bad Seeds a zpěvačky Kylie Minogue v písni „Death is Not the End“. Doprovází je smyčcový kvartet a všichni sotva artikulují, až člověk přemýšlí, kolik si toho dali „na posilněnou“ – že se tito lidé potkali na jednom pódiu a píseň vůbec dozpívali, zůstává malým zázrakem v dějinách hudební televize MTV.
MacGowan se narodil v roce 1957 v městečku Pembury na jihovýchodě Anglie nedaleko Kentu. Jeho rodiče se do Anglie přestěhovali s největší poválečnou migrační vlnou a doufali, že si v zemi přilepší, vydělají peníze a vrátí se zase do Dublinu. Žili s dvojím vědomím, pracovali v Anglii, ale jejich srdce zůstávalo v Irsku – tahle vykořeněnost, kdy jejich „doma“ bylo neustále jinde, se podepsala taky na MacGowanovi. Často ale jezdili na chatu v opuštěné oblasti v hrabství Tipperary nedaleko města Nenagh. Rodinný domek z matčiny strany měl doškovou střechu a mohl by dnes klidně sloužit jako muzeum – a skrze tyto zdi absorboval folklor a tradice, které se měly o slovo přihlásit až o něco později.
Když vzpomínal na dětství, většinou si vybavil, jak s rodinou zpívali lidové písně a tančily se folklorní tance. MacGowan odešel ze školy v šestnácti letech a začal střídavě pracovat jako barman a prodavač v obchodu s deskami, což byly jeho dvě největší životní vášně. Život se mu změnil v roce 1976, když se Velkou Británií přehnala smršť jménem punk – jako Irovi mu ve své době muselo imponovat, jak se punk vysmíval monarchii a hanobil národní symboly (i když později paradoxně plakal, když zemřela královna Alžběta II.). Užíval si punkovou dekadenci i jistou porci násilí na koncertech. Fotka devatenáctiletého MacGowana z koncertu The Clashobletěla stránky hudebního tisku a fanzinů: blaženě se na ní usmívá a z odstávajícího ucha mu teče krev, protože mu ho někdo ve řvavě natrhl rybářským háčkem. Nedlouho nato založil první kapelu Nipple Erectors, kterou poháněla tahle neřízená energie, ale už se projevoval jeho talent pro psaní balad.
Pogues založil v roce 1982 a původní název zněl Pogue Mahone (v keltském jazyce to znamená „polib mi zadek“). Už první singl „Dark Streets of London“, který se objevil na debutu Red Roses for Me, dokonale vystihuje, v čem MacGowan vynikal. V písni čerpá ze své epizody, kdy jako teenager strávil nějaký čas v psychiatrickém ústavu – mluví o temných věcech, ale zároveň jeho slova doprovází rozjuchaný pochodovací rytmus: „Pokaždé s prvním jarním dnem se vracím na místo, kde mě léčili elektrickým proudem,/ Kde jsem vídal smrt v očích zdrogovaných šílenců… Jsem prokletý a mám hluboko do kapsy.“ Podobně temná a veselá je skladba „If I Should Fall from Grace with God“ ze stejnojmenného alba: „Kdybych upadl v nemilost Boha,/ Kde mi žádný lékař neuleví,/ Kdybych byl pod drnem,/ Ale andělé mě nepřijmou.“ V takových písních Pogues je vzdor a naštvání, ale taky vůle žít a přežít.
Stala se z něj mytická postava rozměrů Keitha Richardse a neustále se spekulovalo, jestli už MacGowan zemřel, nebo jak na tom je – vzhledem ke svému životnímu stylu se dožil úctyhodného věku a vzdorovitost dokazoval do posledních chvil. Když v roce 2018 přebíral cenu za celoživotní dílo z rukou irského prezidenta Michaela D. Higginse, musel tak učinit z invalidního vozíku. Loni měl dokonce ještě první výstavu svých ilustrací, které by se daly řadit k art brut. Pokud se mluví o odkazu jeho kapely Pogues, často se říká, že ovlivnily jiné folk-punkové skupiny jako Flogging Molly nebo Dropkicks Murphy.
Bezpochyby to je pravda, ale Pogues nebyli estrádní kapela: MacGowan měl úctu k tradičním písním a rozhodnutí spojit punk s lidovou hudbou bylo na začátku 80. let radikální gesto. V tomhle světle jejich odkaz dnes spíš ožívá v kapelách jako Lankum z Dublinu, kteří zemitost lidové hudby propojují s experimentálními postupy hraničícími s drone metalem. Je to pro ně dnes prostředek, jak mít vztah ke své zemi a minulosti bez nacionalistické pachuti. Kapela taky kondolovala na twitteru se slovy „sbohem titánovi“. „Všechno, co se dalo udělat s tradičním formátem rockové kapely, už někdo udělal. My děláme muziku od kořenů, silnější, naštvanější, emocionálnější,“ komentoval hudební styl Pogues MacGowan v 80. letech pro NME a jeho slova znějí – v době, kdy si nezávislá scéna hledá cestu k folkloru – stále aktuálně.
***
„Tvrdil mi, že spadl z barové židle. A byl viditelně pod parou. Jak jinak.“
Vzpomínka na zesnulého irského velikána Shanea McGowana
Peter Bálik
2.12.2023
Deník N (link)
Ve věku 65 let tento týden zemřel irský bouřlivák Shane McGowan, někdejší lídr skupiny The Pogues. Autor textu se s ním setkal před dvaceti lety na slovenském festivalu Pohoda.
Skupina U2 vyprodává stadiony po celém světě, má několik velkých hitů a silných alb, ale vždy když se vrátila domů do Dublinu, musela před ním sklonit hlavu. Nikdo z muzikantů nedefinoval ve skladbách to, co znamená být Irem, lépe než Shane MacGowan.
Už během jeho života bylo jasné, že bude patřit do panteonu největších irských básníků a hudebníků. Jako správný Ir pil a kouřil až do smrti, nezabránily mu v tom ani vážné zdravotní problémy.
Od roku 1997 už nevydal žádné nové album, neboť na to už neměl chuť. Dovolil si mimořádný luxus být muzikantem v důchodu. Měl na něj nárok. Složil tak krásné věci, že už nemusel napsat ani čárku.
Punk mu dal svobodu, hudba smysl života
Když slavil šedesátku, salutovalo mu celé Irsko s prezidentem a hudební generalitou, nechyběli tam Bono, Nick Cave, Johnny Depp nebo Sinéad O’Connor.
Bob Dylan se podobným oslavám spíše vyhýbá, ale když naposledy hrál s kapelou v Dublinu, chtěl osobně potkat jediného člověka – Shanea MacGowana.
Vyhazov kvůli drogám
Narodil se v anglickém městě Pembury, ale rané dětství prožil u prarodičů na irském venkově, kde na vlastní kůži pocítil chudobu těch dob. V knize Na tahu se Shanem McGowanem vzpomíná na dědu, který se nikdy nemyl. Na stará kolena musel jít do nemocnice, kde ho proti jeho vůli umyli a zemřel.
Později se Shane přestěhoval za rodiči do Anglie. Odmalička měl zálibu v knihách, což později zúročil v textech svých písní. Začal studovat literaturu, ale po čase ho ze školy vyhodili. Kvůli drogám. Přemýšlel, že se stane knězem, ale nakonec vyhrálo něco úplně jiného.
V 60. a 70. letech minulého století to v Anglii neměl lehké – domácí se na Iry dívali v podstatě jako na méněcenné spoluobčany. On měl štěstí, že v době dospívání se ocitl v centru punkového dění, kde se setkali mladí vyděděnci – a mezi ně zapadl. Punk mu dal svobodu a hudba smysl života.
Frontman se shnilými zuby
Nejprve vydával vlastní časopis a pak založil svou první skupinu The Nipple Erectors. Punk však časem slábl, mnozí jeho stoupenci přestoupili do komerčních vod nebo hráli jeho vulgárnější verzi.
Shane se v 80. letech s tímto faktem vyrovnal po svém. Spolu s hospodskými kamarády založil na tu dobu totálně nekomerční skupinu The Pogues. I když většina členů byli Angličané, hrávali punkem nadupané irské lidovky.
K nim začaly přibývat vlastní skladby. Nikdo neví, kde se to v něm vzalo, ale jeho skladby zněly, jako kdyby tady už byly stovky let. Vycházely z irských reálií, jako kdyby jejich autor prožil celý svůj život někde v irském Corku, což vůbec nesedělo, ale byly pravdivé – opilecké, milostné, protestní, bojové, anarchistické.
„Chtěl jsem se stát členem IRA, ale nakonec jsem založil kapelu,“ řekl nedávno Shane MacGowan.
The Pogues začali v hospodách, ale po krátké době atmosféru zakouřených pubů přenesli do koncertních sálů. Chodily na ně davy, ale lídr kapely to měl na háku.
Často vypadal, jako kdyby ho vytáhli rovnou z hospody do sálu, což také často byla pravda. Image tuláka ještě zvýraznily jeho shnilé zuby, rozcuchané vlasy a velké odstávající uši.
Tvrdil, že pil už jako kluk, když mu rodiče dávali pivo Guinness, aby usnul. S kouřením také začal velmi brzy. V kapele The Pogues už pil extraligu, a když se k tomu přidaly drogy, často vypadal, že žije v jiné dimenzi.
Navzdory této kombinaci, která by jiné lidi zcela vyřadila, z něj vypadávaly nádherné skladby jako Fairytale of New York o chlapíkovi, co se na Štědrý den opije a stráví noc v policejní cele. Tato skladba se stala celosvětovým hitem a nakonec i přes text vánoční klasikou.
Pohoda 2002
Na konci jeho fungování v The Pogues už z něj byla troska. Kapele nezbývalo nic jiného než ho vyrazit, ačkoli i oni sami věděli, že bez něj to nebude stát za to. Shane zformoval zcela nové uskupení The Popes, se kterým stihl vydat jen dvě alba, protože s jeho pracovní morálkou to bylo ještě horší než v předchozí kapele.
S okleštěnou verzí The Popes se v roce 2002 představil také na trenčínské Pohodě. Měl jsem obrovské štěstí, že jsem si s ním mohl osobně popovídat. Tehdy ještě chodil, ale opíral se o hůlku.
Tvrdil mi, že spadl z barové židle. A byl viditelně pod parou. Jak jinak. Prý si cestou na letišti koupil dvě lahve absintu. Jednu stáhl cestou na festival, druhou po koncertě v hotelu. Je to dávka, která by zabila i koně, ale on to dal.
Na Pohodě tehdy odehrál skvělý koncert a po něm jsme se potkali u baru ve stanu u pódia. Tehdy ještě neměl nové zuby. Když otevřel ústa, jeho úsměv vypadal jako pohlednice slovenské zříceniny, a když se zasmál, ozvalo se pověstné kššššššššššššš… Znělo to jako pára vypuštěná z kotle.
Nebylo mu moc rozumět, ale nebral mě jako novináře, spíše jako parťáka, se kterým si chce promluvit. Říkal mi, že právě pracuje na novém albu s názvem 20th Century Paddy, ale později se ukázalo, že ho nikdy nevydal. Buď machroval, nebo se k tomu už nikdy nedostal. I když čas od času se objevily zprávy, že nové album je na spadnutí.
Ke konci života ho trápily mnohé zdravotní problémy, a to hlavně proto, že se nikdy nezřekl alkoholu a cigaret, rozhodnutý, že si svůj arzenál závislostí bude tlačit až do smrti. Nedovolil si, aby mu do života kecali jiní. Dokonce ani manželka Victoria, která ho léta držela při smyslech.
Milovník života
Přestože působil dojmem, že už nechce být na světě, ještě letos mluvil o tom, že miluje život. Jeho zdravotní stav ostatně nikdy nebyl hlavním tématem, když si uvědomíme, že Shane se systematicky demoloval od začátků kapely The Pogues. Nikdy nepůsobil zdravým dojmem.
Poslední měsíce života strávil bojem s encefalitidou. Tento týden jeho manželka Victoria zveřejnila na sociální síti znepokojivou fotku se Shanem v nemocniční posteli, na které vypadal, že má smrt na jazyku.
Následně sice oznámila, že se mu udělalo líp a pustili ho domů, nakonec však jeho chatrné tělo nevydrželo. Shane McGowan zemřel ve čtvrtek nad ránem ve věku 65 let.
Jeho písně, a nejde o žádné zdvořilé konstatování, zde však budou navždy. Fairytale of New York, Pair of Brown Eyes, Rain Night in Soho, Streams of Whisky, If I Should Fall From Grace With God nebo Boy From The County Hell – to jsou skladby, které mají dnes status moderních irských lidovek.
Po McGowanově smrti se v irských a anglických barech nebude truchlit, ale určitě se budou vyzpěvovat tyto písničky. A pivo Guinness i whisky potečou proudem.
***
zuzana(at)pogues.com
Shane's photo scanned from the booklet of the remastered Pogues album "Red Roses For Me"
